Farmářka Ángela Rojas: Vrátila jsem se ze zdravotnictví k zemědělství, abych vybudovala vlastní projekt

Patrik Sláma · 2026-10-10

Ángela Rojas se ze zdravotnictví vrátila na rodinnou farmu v kolumbijské Huile, aby začala budovat vlastní kávový projekt. V rozhovoru mluví o životě na farmě, postavení žen, generační obměně i o tom, proč má zemědělství podle ní budoucnost.

Ángela Rojas pochází z Oporapy v kolumbijském departementu Huila. Po studiu ošetřovatelství a čtyřech letech v Bogotě se během pandemie vrátila na rodinnou farmu a rozhodla se naplno věnovat kávě.

V roce 2024 společně s Edinsonem Argotem založila projekt Quebraditas, který dnes zahrnuje dvě farmy o rozloze 18 hektarů v nadmořské výšce 1 650–1 800 metrů. Ángela se stará o administrativu, finance a rozvoj projektu, Edinson o farmu a zpracování kávy.

Quebraditas kombinuje tradiční pěstování s experimentálními odrůdami a zpracováním. Kromě Caturry a Colombie pěstují například Geishu, Sidru, SL28 nebo Chiroso a experimentují s termálními šoky či inokulací kvasinkami.

Jejich cílem je zároveň zviditelnit Oporapu a její pěstitele. Kávy prezentují pod jmény obou farem, podporují méně rozšířené odrůdy a hledají nové cesty, jak region propojit s mezinárodním kávovým trhem.

Ahoj, Ángelo.

Ahoj, Patriku. 

V šestnácti letech jsi odešla z rodné Oporapy studovat ošetřovatelství a později žila několik let roky v Bogotě. Co tě přimělo opustit kariéru ve zdravotnictví, vrátit se na farmu a věnovat se zemědělství? A jak ses vyrovnávala s tímto rozhodnutím v době, kdy většina mladých lidí z venkova míří opačným směrem – do města?

Dnes jsem tady vlastně díky pandemii. Čtyři roky jsem žila v Bogotě a na farmu jsem se vrátila právě proto, že jsem během pandemie mohla pracovat z domova.

Už během studia ošetřovatelství jsem si zamilovala kávu a měla ji ve svém životním plánu, ale nic jsem s tím nedělala. Když jsem se díky pandemii vrátila domů, najednou jsem svůj sen začala znovu vidět před sebou. Asi po patnácti dnech jsem oslavila 28. narozeniny a podívala se na své „mapy snů“. Jedním z mých cílů bylo mít ve třiceti vlastní firmu. Řekla jsem si: „Jejda, zbývají mi dva roky a já jsem neudělala vůbec nic.“

Týden po narozeninách jsem proto začala pracovat na projektu spojeném s kávou. O odchodu ze zdravotnictví jsem přemýšlela asi tři měsíce a v prosinci jsem se rozhodla odejít.

Nebyla to ale jednoduchá cesta. Mnohokrát jsem pochybovala a dokonce jsem se v roce 2023 kvůli obtížné ekonomické situaci do práce vrátila. Ve světě výběrové kávy jsou dlouhé platební lhůty a první roky byly opravdu těžké. Říkala jsem si: „Vrátím se do práce, našetřím si a potom se znovu vrátím ke kávě.“ Věděla jsem totiž, že kdyby to nevyšlo, mám svou profesi, ke které se můžu vrátit.

Dnes už ale chci v tomhle světě zůstat celý život.

Jak vypadá typický den ženy, která vede kávový projekt a zároveň pracuje na farmě v Huile? Kolik času věnuješ kávě a kolik rodině, domácnosti a dalším povinnostem spojeným se životem na venkově?

Hodně se to mění. Jsou dny, kdy se věnuji určitým částem firmy, a jiné dny zase jiným. Většinou pracuji v kanceláři, organizuji dokumenty a řeším administrativu, finance a právní záležitosti. Mým hlavním úkolem v posledním roce bylo dát firmě strukturu a společně s Edinsonem, mým společníkem, rozhodovat o jejím fungování. On má na starosti provozní část, ale jsme spolu neustále v kontaktu.

Jindy pracuji s jednotlivými týmy, hledám příležitosti ke zlepšení nebo jsme přímo na farmě a zjišťujeme, co je potřeba udělat. Často také přijímáme návštěvy. To je na životě na farmě hezké – člověk nedělá pořád to samé a každý den je jiný.

Samozřejmě trávím čas i s rodinou. Jsme spolu na farmě, procházíme pozemky a při nich zároveň kontrolujeme jednotlivé loty kávy. Farma se totiž neustále mění. Po sklizni vypadá jinak, jindy zase vyroste tráva. Při každé procházce člověk objeví něco nového, co je potřeba udělat.

Quebraditas je rodinný projekt. Jaké to je, když je tvoje rodina zároveň tvým pracovištěm? Když spolu pracujete, dokážeš na konci dne práci skutečně vypnout? Nebo je káva jednoduše součástí každodenního života celé rodiny?

Ano, káva je skutečně součástí každodenního života naší rodiny. Poslední roky jsem jí ale byla doslova obklopená ze všech stran a vůbec jsem neměla hranici mezi prací a volným časem. Teď se ji snažím trochu vytvořit a oddělit práci od života a koníčků.

Káva je ale pořád součástí našeho života. Není to jen práce – člověk je neustále součástí tohohle ekosystému. Ráno se v něm probouzí a večer v něm usíná. Není to tak, že bychom se ráno rozhodli, že dnes budeme „pracovat ve světě kávy“. Prostě v něm žijeme.

O udržení mladých generací v zemědělství se hodně mluví. Ty sama ses původně rozhodla pro jinou kariéru a odešla z venkova studovat. Co se podle tebe musí změnit, aby mladí lidé v Kolumbii i v kávovém sektoru vnímali zemědělství jako atraktivní budoucnost, a ne jako něco, z čeho je potřeba odejít?

Je pravda, že kolumbijští pěstitelé kávy jsou dnes většinou starší lidé – mnohým je přes padesát nebo šedesát let. Mladí na farmách zůstávat nechtějí, protože zemědělství vnímají jako těžkou práci.

Problém podle mě začíná už u vzdělávání. Od dětství slýcháme, že máme studovat, najít si práci v kanceláři a mít jednodušší život než naši rodiče. Já sama jsem vyrůstala s představou, že pokud zůstanu na farmě, čeká mě jen práce na slunci a v dešti. Zemědělství se přitom často nevnímá jako podnikání a mladí lidé nevidí všechny možnosti, které káva nabízí.

Proto bychom měli začít už u dětí a ukazovat jim, že káva není jen práce na farmě, ale obrovský sektor s mnoha příležitostmi. A nemyslím si, že řešením je mladé lidi přesvědčovat, aby nikdy neodcházeli. Mohou odejít, studovat, získat zkušenosti a potom se vrátit a využít je k rozvoji toho, co už doma existuje.

Farma může být skutečným podnikem a v zemědělství je obrovský potenciál pro nové technologie a mechanizaci.

V Kolumbii je kvůli topografii mnoho činností stále odkázáno na ruční práci, například sklizeň. O to důležitější je ale ukázat mladým lidem, že budoucnost zemědělství nemusí znamenat jen dělat stejnou práci jako jejich rodiče.

Jak moc je život na vaší farmě propojený se zbytkem světa? Máte spolehlivý mobilní signál a Wi-Fi, nebo nastávají chvíle, kdy se něco tak jednoduchého jako odeslání e-mailu, videohovor nebo komunikace s někým v Evropě stává problémem?

Ne, Oporapa má navzdory své odlehlosti poměrně dobré připojení. Myslím, že se konektivita v Kolumbii od pandemie výrazně zlepšila, protože se stala naléhavou potřebou. S komunikací proto dnes nemáme větší problémy – připojení máme zhruba 95 procent času. Občas samozřejmě vypadne, ale není to běžné. Občas se stane, že připojení na jeden den vypadne. Možná na jeden den v měsíci. Ale jinak jsme připojení.

Jaké jsou podle tebe největší výzvy, kterým dnes čelí ženy v Kolumbii? A jak se tyto výzvy liší mezi ženami žijícími ve městech a ženami na venkově? Máš pocit, že skutečnost, že jsi žena, ovlivnila způsob, jakým tě lidé v kávovém průmyslu vnímají nebo jak s tebou jednají?

Historicky měly ženy vždy více překážek. Já jsem ale z určitého pohledu vyrůstala v privilegovaném prostředí – mohla jsem odejít, studovat a získat profesi. Na venkově to přitom není běžné.

Když mluvím se ženami z naší vesnice, vidím, jak velkým výzvám čelí, především ekonomickým. Často nemají vlastní finanční zázemí. Mnohé nedokončily ani střední školu a jejich život se točí kolem domácnosti a dětí. Zároveň jsou neuvěřitelně pracovité, sbírají kávu, dělají stejnou těžkou práci jako muži a často si budují vlastní malé podniky a projekty. Jsou to opravdu silné ženy.

V kávovém průmyslu, který je převážně mužský, jsem se osobně s diskriminací nesetkala. Občas ale lidé špatně pochopí můj návrat na farmu. Když řeknu, že jsem opustila kancelářskou práci a vrátila se ke kávě, někteří si představí, že jsem se vrátila k domácnosti a vaření. Musím jim vysvětlit: „Ne, my budujeme firmu.“ Právě tohle vnímání je podle mě jednou z dalších překážek, kterým ženy na venkově čelí.

A co v období, kdy jsi v kávovém světě začínala? Setkávala ses s tím, že tě lidé vnímali jinak proto, že jsi žena?

Ne, nikdy jsem se kvůli tomu necítila jinak. Je ale pravda, že dnes už jsem v jiné fázi – mám vlastní firmu a zkušenosti s kávou. Když jsem začínala, byla jsem naopak velmi nezkušená a často jsem si to uvědomovala. Věděla jsem, že toho ještě hodně nevím.

Byla to cesta a postupně jsem získávala zkušenosti. Nikdy jsem ale nezažila pocit, že by se ke mně někdo choval jinak jen proto, že jsem žena. Vím, že jsem měla štěstí, když jsem organizovala práci na farmě. Vždy za mnou stál můj táta nebo bratr, takže jsem měla jejich podporu a všichni, se kterými jsem mluvila, to věděli.

Díky kávovému průmyslu se setkáváš s lidmi z Evropy i dalších částí světa. Jakou největší mylnou představu podle tebe Evropané mají o životě v Kolumbii?

Myslím, že ve světě kávy už se o Kolumbii ví poměrně hodně a mnoho mýtů postupně mizí. Dokonce i v samotné Kolumbii ale lidé často vůbec neznají Oporapu a představují si ji jako úplně ztracené místo. Je sice velmi odlehlá, ale máme přístup k informacím, základním službám i běžným potřebám.

Co se podle mě stále podceňuje, je samotná práce spojená s produkcí kávy. Lidé se často soustředí na výsledný chuťový profil nebo posklizňové zpracování, ale to představuje jen malou část celého procesu. Předtím je potřeba udělat obrovské množství práce, aby vůbec vzniklo kávové zrno.

A právě to souvisí i s generační obměnou. Podle mě se stále nedoceňuje, kolik práce a lidí je potřeba k tomu, aby se káva vůbec dostala až k nám.

A co tě naopak nejvíce překvapilo na životě tady? Něco, co jsi nečekala nebo sis třeba představovala jinak?

Například v Brně mě překvapil ten klid. Je tu opravdu málo hluku a všechno působí mnohem klidněji, než jsem čekala. Stejně jsem to vnímala i v Praze. Moc se mi líbí zdejší atmosféra a historie.

Čekala jsem, že česká města budou mnohem rušnější, hlučnější a uspěchanější. Překvapilo mě, jak klidně tu lidé žijí. Když jsem se po letech vrátila na farmu, dokonce mi i tempo života v Pitalitu připadalo pomalé. Já jsem totiž zvyklá na mnohem uspěchanější život.

Kdyby ses mohla vrátit k šestnáctileté Ángele, která právě odcházela z domova studovat ošetřovatelství v Neivě, co bys jí řekla o životě, který ji čeká? Řekla bys jí, že se jednou vrátí domů a svůj život spojí s kávou?

Na své historii bych nic neměnila. Myslím, že se všechno muselo stát přesně tak, jak se stalo. Kdybych nestudovala a neodešla, neměla bych dnes nástroje a zkušenosti, které potřebuji.

Musela jsem odejít, prožít všechno, co jsem prožila, dělat chyby a učit se.

Sedm let jsem vedla lidi ve zdravotnictví, zažila situace, kdy mě neposlouchali, a postupně si vybudovala charakter potřebný k vedení. Kdybych zůstala doma, byla bych dnes úplně jiný člověk.

Když jsem byla v šestnácti, byla jsem velmi introvertní a tichá. Dnes jsem se na farmu mohla vrátit s vědomostmi, zkušenostmi a nástroji, které jsem získala právě díky tomu, že jsem tehdy odešla.

Díky, Ángelo, za tvůj čas. Užij si zbytek pobytu v Česku. 

Já děkuju. 

Za realizaci rozhovoru a překlad děkujeme našim partnerům z Chicas Industry.