Tadeáš Kacer: Káva jako filozofie. Naučila mě, že i z největší blbosti může vzniknout dobrý nápad

Patrik Sláma · 2026-08-19

Tadeáš Kacer o tom, jak ho káva zavedla od hotelovky přes Berlín až k práci s importem zelené kávy, soutěžím a psaní. Proč věří v sílu komunity, co mu daly soutěže a jak podle něj bude vypadat kávový svět za 20 let?

Kompletní a nezkrácený rozhovor si můžete poslechnout v našem podcastu Káva Spojuje na Spotify a Apple Podcasts.

Tadeáš Kacer je jednou z těch tváří české výběrové kávy, které není třeba dlouze představovat. V kávové komunitě ho zná snad každý – a on na oplátku zná snad každého. Pravidelně ho můžete potkat na soutěžních pódiích Brewers Cupu, Cup Tasters nebo AeroPress šampionátu, kde sám soutěží, stejně jako na cuppinzích, workshopech či za barem. Káva je zkrátka jeho každodenním chlebem. Působí jako head barista v brněnském Kafe Friedrich, junior distributor ve společnosti Chicas Industry a už řadu let o kávě také píše. Je nedílnou součástí mých redakčních týmů, během nichž se vyprofiloval jako jeden z nejvýraznějších autorů zaměřených na výběrovou kávu.

Čau, Tadeáši.

Čau, Patriku.

Jsi celkem výrazná figurka v české kávové komunitě. Jak ses ale vlastně ke kávě dostal? 

Studoval jsem hotelovku v Retzu a tam jsme měli každej rok nějaký roční kurz na různý témata. Na téma sýrů, vína, barmanství – a měli jsme tam právě i kávovej. Vlastně jsme to tehdy brali dost komoditně, ale zároveň byla vyučující hodně zapalená i do různých alternativ. V rámci kurzu jsme si tak vyzkoušeli sifon, V60, moka konvičku, frenchpress. Hezky nám to tehdy vysvětlila. Zároveň jsme tam – to bylo v roce 2017 – měli kafe od Kaffeelix. V tu dobu, během toho kurzu, jsem si poprvé řekl, že to bude asi jednou moje kariéra, když mě to tak baví.

A po maturitě tam se ve tvém životě objevil Dvorek Bořetice?

Na té škole úplně maturita nebyla. Bylo to šestileté studium, po třech letech se to jakoby rovnalo střední bez maturity a ty další tři roky byly už taková vyšší odborná. V Rakousku je trošku jiný systém. Po těch prvních třech letech, kdy jsem dodělával i ten kurz, tak jsem se spojil s dvorkem Bořetice a začal jsem tam pracovat. V Bořeticích jsem bydlel, takže jsem nemusel nikam dojíždět, měl jsem to od domu 4–5 minut pěšky a zároveň se mi moc líbil ten koncept. Od začátku Dvorku tam brali zrna od Rebelbean. Teď tam točí různé pražírny. 

foto: archiv TK

Ty jsi pak baristoval v různých dalších městech a kavárnách a jelikož už se nějaký ten pátek známe, tak bych řekl, že tě nejvíce formoval Berlín. Jak tě tvé kávové přesuny formovaly jako baristu i člověka? 

Dvorek byl strašně dobrá introduction do světa výběrovky. Začal jsem se pak o kávu zajímat skrz videa, literaturu a tak. Po škole jsem nevěděl, kam dál, ale věděl jsem, že chci zůstat v kafi. Tím, že jsme na škole měli jako primární jazyk němčinu, říkal jsem si, proč nejít do nějakého velkého německy mluvícího města. Hodně mě táhl Berlín, o kterém jsem tehdy slyšel, že je taková mekka výběrovky v Evropě.

Tak jsem se tam přestěhoval původně na rok, začít nějaký nový život, přitom jsem tam nikdy předtím nebyl. Dneska, když na to vzpomínám, říkám si, že bych už takový krok asi neudělal bez toho, aniž bych to město předtím viděl. Měl jsem ale štěstí, že jsem si Berlín fakt zamiloval. Hodně mě to formovalo – přesvědčil jsem se, že různé výzvy v životě dokážu zvládnout sám, ale zároveň že lidi jsou super v tom, že ti prostě pomůžou, když si o to řekneš.

Naučil jsem se taky užívat si čas o samotě. Za začátku jsem tam neměl tolik kamarádů, spíš jen kolegy v práci, a nebál jsem se toho času. Přišlo mi, že se mi život trochu zpomalil a dokázal jsem se soustředit na věci, které mi dávaly smysl, a ne jen na to, co ti diktuje škola. Začal jsem mít větší nápady – psát články na vlastní blog nebo něco tvořit. Vždycky to ale bylo nějak spojené s kávou. Zároveň to bylo období, kdy jsem začal přemýšlet o tom, že bych v něčem soutěžil.

Takže se pomalu přesouváme do té kávové sféry, která mě formovala jako profesionála.

Začal jsem ke kávě přistupovat jako k něčemu, co může být kariéra, práce i koníček na zbytek života.

Potom ses dostal poprvé do Brna. Začal jsi pracovat v Kafe Friedrich, který je s tebou podle mě tak nějak srostlý. Jak ses dostal tam a proč zrovna tam?

Tam jsem se dostal úplně jednoduše – napsal jsem na Instagram, jestli nehledají baristu. Měl jsem vlastně hodně štěstí v tom, že jsem měl nálepku toho, že jsem byl v Berlíně. Moje kamarádka Frederika, která tam v té době dělala provozní, si toho všimla a chtěla se se mnou sejít. A vlastně jsme si lidsky sedli, takže to bylo docela rychlé.

Abych byl upřímnej, tím, že jsem neměl brněnskou kávovou scénu tak zajetou a znal jsem spíš větší jména a pražírny, hledal jsem původně něco v těch zavedenějších podnicích. Třeba v Monogramu, který podle mě zná víc lidí a je i na frekventovanějším místě. Ale tam mi to nevyšlo nebo mi to nedávalo smysl.

Pak jsem si vzpomněl, že když jsem dělal přijímačky na vysokou do Brna, byl jsem vlastně na kafi ve Friedrichovi. Začal jsem si vybavovat to místo a vzpomněl jsem si, že tam mají La Cabru. A hned jsem věděl, že to je ideální místo.

A teď děláš headbaristu ve Friedrichovi. To znamená, že máš na starost výběr a nějakou kontrolu kafe. Zároveň děláš redaktora pro Káva spojuje – a zároveň si občas zaškolíš na našich kávových kurzech nebo případně na nějakých workshopech na kávových festivalech. A do toho poslední dobou i vypomáháš u importu v Chicas Industry. Mě by proto zajímalo, kde se svým výkonem cítíš nejsilnější. Kdybys měl všechno ostatní položit, co by sis z těchto pozic nechal?

No, já bych to asi rozdělil na dvě části. Nejsilnější, co se týče výkonu, nebo kde se nejvíc cítím v kramflecích, je pořád barista, protože to dělám nepřetržitě od začátku, už nějakých osm roků. Mám tam spoustu věcí zautomatizovaných, nemusím o nich přemýšlet a díky tomu dokážu dát zákazníkům lepší servis, protože se nestresuju tím, co za tím kávovarem dělám.

Kdybych ale měl všechno položit, tak mi do budoucna nejvíc smysl dává práce v importu se zelenou kávou, se surovým produktem. To mě teď baví a zajímá nejvíc, protože se tam dokážu mnohem víc spojit s originem, s farmářem, a zároveň ochutnám mnohem víc káv. Momentálně je to pro mě zajímavější práce, i když nejde říct, kterou bych měl radši.

foto: archiv TK

Kdybys měl svoji práci u holek z Chicas Industry definovat nebo popsat, jak bys vysvětlil, co tam děláš?

Tak asi nejdůležitější náplní je, že se snažím nabízet a prodávat zrna, která dovážíme do Brna z Kolumbie, Mexika a Indie. Nejen pražírnám, které už s námi spolupracují, ale hlavně hledám nové kontakty. A vlastně díky tomu zúročuju i to, že jsem byl v Berlíně a znám určité lidi a kontakty v Evropě.

To je hlavní náplň práce. K tomu samozřejmě dělám věci na našem showroomu, které jsou potřeba – pražení vzorků, balení a posílání vzorků, vyřizování e-mailů a tak.

Byl jsi v Rakousku, Německu, celkově hodně cestuješ… Přijde ti, že na té české kavárenské scéně vidíš něco unikátního, co nikde jinde není?

No jako, kdybych to měl shrnout s celou Evropou, tak asi konkrétně kavárny úplně ne. Samozřejmě u nás se objevovalo víc takových těch dezertů, co nám upeče babička, to je jasný. Ale asi jako nejhlavnější věc bych řekl, že u nás jsou výběrový kavárny fakt skoro v každým zapadákově. Ne na každý vesnici, ale na spoustě vesnic jsou výběrový kavárny, který se snaží dělat dobrej produkt. To mi přijde jako věc, která je pro nás trošku unikátní, nebo jsme v ní dost dobří – že nabízíme výběrovou kávu fakt skoro všude a nejsme soustředění jenom na velká města.

Tak to jsme Čechy pochválili – a teď mě by zajímalo, jestli sis všiml, že děláme nějaké opakované chyby?

Vlastně mě asi nic moc konkrétního nenapadá. Možná jen nemít občas tolik nos nahoru a být víc otevřený feedbacku nebo vzájemné komunikaci. Přijde mi, že občas mají ty dvě strany svůj zajetý názor a už tam není moc prostor pro vzájemné obohacení. A ze strany kavárníků by možná pomohlo víc si vážit práce baristů.

To je hezké. Docela často ale také soutěžíš – zatím jenom na té české půdě –, ale zkoušel jsi jak Brewers Cup, tak Cup Tasters, soutěžil jsi v Open De Cata a pravidelně zkoušíš AeroPress. Co ti ty soutěže vlastně dávají? Co tě naučily? 

No, asi to, co mi ty soutěže daly, bylo pochopení, že to není jen o štěstí. Dřív jsem si myslel, že třeba v AeroPressu nebo v soutěžích, které nejsou tak komplexní, se člověk může dostat daleko i se štěstím. Ale když jsem začal soutěžit v Brewers Cupu, pochopil jsem, že je to fakt o tom to znát a umět – ať už kafe, pravidla, nebo tomu prostě dát ty hodiny práce.

Píle je podle mě v kafi strašně důležitá. Ať už člověk pracuje na konceptu a myšlence, na tom, jak to vypadá, nebo se snaží pochopit, jak se kafe dělá a funguje, a zkouší různé cesty, jak se dostat k dobrému šálku.

To v kavárně tolik nevyzkoušíš. Asi nejvíc mě soutěže naučily být otevřený i těm největším blbostem. Nemusí to nutně znamenat, že je to špatný nápad – když do něj člověk dá dost píle, může z něj vzejít fakt dobrý výsledek.

foto: archiv TK

A máš pocit, že jsou ty soutěže úplně jiný vesmír, nebo z nich nějak těžíš i v běžné kavárenské praxi?

Co se týče kvality kávy nebo produktu, který tam je, protože je to prostě mnohem dražší kafe, tak je to úplně jiný vesmír. Ale pokaždé, když se vrátím z nějakého festivalu, klidně i jen jako divák, vracím se se strašnou motivací dělat ten produkt v kavárně ještě líp.

Přijde mi, že mám takové vlny. Když dlouho nejsem na festivalu, postupně vůči některým věcem v kavárně nebo i v jiné práci trochu otupím. Pak přijedu na festival, kde se ti lidi navzájem motivují, a vrátím se zase s novou vervou dělat všechno co nejlíp.

Ty o kávě už nějaký ten pátek i píšeš. Jak bys porovnal svoje začátky s tím, kde jsi teď? Jaká je tvoje vlastně jako redaktorská cesta?

Je strašně těžký se nad tím zamyslet. A vlastně tím musím poděkovat za to, že jsem měl takového průvodce – z toho, že jsem byl takový hrabalovský Moravák, který nezná spisovnou češtinu, až po trochu utlumenějšího Hrabala, co se týče délky vět.

Dřív jsem psal tak, že mi to dávalo smysl z pohledu autora. V té dlouhé větě jsem našel všechny svoje myšlenky, ale už jsem nepřemýšlel nad tím, jak dobře se to může číst. Zároveň jsem dělal strašně moc hrubek a chyb, protože jsem dlouho nepracoval s češtinou v takové formě, že bych něco produkoval. Díky poznámkám a tomu, že jsem to řemeslo pořád nějak provozoval, si myslím, že jsem se zlepšil, minimálně v čitelnosti.

A vlastně s tím, do čeho jsem se dostal, jsem spokojený. Mám to podobně třeba i s poezií. Přijde mi, že moje texty jsou, jako kdybych něco vysvětloval kamarádovi. Ty důležité věci a myšlenky tam jsou, ale snažím se je dávat do nějakého obalu, vysvětlovat je tak trochu mimochodem. Doufám, že díky tomu tvrdá fakta a to, co chci zdůraznit, ještě víc vyniknou. To už ale musí posoudit čtenář. U poezie je to jednodušší, protože to není tak dlouhý text.

Jak se vůbec stavíš k té niche žurnalistice, kterou děláme? Myslíš, že už je to umírající obor?

Myslím si, že se lidi víc koukají na videa a možná poslouchají podcasty. Je to jiný typ konzumace, možná trošku lehčí, ale nemyslím si, že psaný obsah umírá. Hodně záleží na tématu a na tom, jak ho člověk podá, a myslím, že je super, že se tomu pořád můžeme věnovat.

Určitě je potřeba dělat nějaké ústupky, aby se projekt uživil. Některá témata pro širší publikum přitáhnou víc lidí a projekt díky nim funguje. Zároveň ale věřím, že je potřeba mít věci, které jsou fakt hodně úzké a zajímají jen pár lidí, ale dávají projektu nebo magazínu nějaké jméno.

Podobně jako vydavatelství vydávají poezii, i když na ní nikdy nevydělají, ale získávají tím renomé, že tuhle část literatury podporují. Ve stejném měřítku by podle mě měly vznikat články, kde člověk třeba dva měsíce testuje papírové filtry, aby zjistil, že jeden je o trochu lepší než druhý. I takové věci podle mě mají smysl. 

foto: archiv TK

Jaká byla vlastně tvoje redaktorská cesta? 

Tak jak jsem zmiňoval, začal jsem si psát články pro sebe na blog a bylo to spíš pro zábavu. Když to srovnám s články, které píšu teď, tak jsem vůči nim neměl takovou zodpovědnost, protože to byl jen můj projekt.

Potom jsem začal psát pod tebou, kde byl mnohem větší nárok na kvalitu textů i zajímavost témat. Od té doby mi přijde, že to jde postupně pomaličku nahoru a zároveň se v tom víc automatizuju. Když už něco vidím, často nad tím přemýšlím jako nad nějakým článkem nebo nápadem na něj.

Hodně mě baví i to, co jsem začal dělat později – rozhovory s lidmi, kteří vyhrávají velké i malé soutěže nebo jsou součástí zajímavých projektů. Fakt mě baví se s těmi lidmi spojit a o něčem si popovídat. A pak je hezký se s nimi potkat na festivalu.

To jsem rád, že o psaní mluvíš takhle v pozitivních konotacích a že tě to tak naplňuje. Ten posun tam je velice znatelný, velmi oceňuji, že přicházíš i s různými experimentálními formáty článků, nebo že si třeba vymyslíš svoje vlastní slova. A jak jsi zmínil ty rozhovory s vítězi soutěží, tak se velice těším, až vyhraješ ten Brewers Cup a uděláš rozhovor sám se sebou.

Co si myslíš, že čeká výběrovou kávu za 20 let – tady u nás, nebo celkově i ve světě? 

No, tak asi zdražování kávových nápojů. Ale je to strašně těžký říct. Kávová scéna je celosvětově tak propojená, že se informace dostávají strašně rychle z jednoho konce světa na druhej. To, jak vnímám českou scénu nebo co slyším na českých festivalech, tak nemusí určovat, jak to bude vypadat za pět let.

Myslím si, že počet lidí, kteří pijí výběrovou kávu, bude pořád narůstat. A čím dál víc se podle mě bude prodávat batch brew. To je asi jediná věc, kterou bych si teď troufl předpovědět, i když je to maličkost.

A za dvacet let? Těžko říct. Je možný, že budeme mít mnohem víc samoobslužných kaváren. Lidi, kterým bude záležet na baristickém a lidském přístupu, budou chodit do podniků, které budou fungovat podobně jako dnes. Možná jich ale bude mnohem míň.

Nedávno jsem se s někým bavil o tom, že by to mohlo být podobné jako u zedníků. Před dvaceti třiceti lety to byla práce, kterou nikdo moc nechtěl dělat a nebyla nijak zvlášť dobře placená. Dneska dobrýho zedníka zaplatíš zlatem a je těžký ho vůbec sehnat. Tak si říkám, že by to třeba jednou mohlo být podobně s baristy.

Teď to minimálně u nás moc nevynáší. Dělají to studenti a lidi hlavně proto, že je to baví.

Třeba za dvacet let budou dobří baristi v těch pár kavárnách, kam budou lidi chodit právě za osobním přístupem, zatímco ostatní budou chodit do samoobslužných podniků, kde bude na velkou kavárnu jeden člověk a všechno ostatní bude automatizované. Tak snad bude za dvacet let dobrý barista tím, čím je dneska dobrý zedník.

Kdybys měl někomu, kdo teprve vstupuje do gastra, dát jednu radu, co bys mu poradil?

Jednu radu, jo. Asi se snažit spojit a skamarádit s co nejvíc lidmi z kávové komunity – napříč kavárnami, pražírnami, lidmi z importu a tak dál. Třeba na festivalech nebo různých akcích. Samozřejmě ne na úkor sebe, když ti ten člověk nesedne, tak samozřejmě ne.

Ale myslím si, že největší čerpání, motivace a pocit, že to má fakt smysl, je právě skrz ty lidi. To je podle mě strašně důležitý. A uvědomit si, že káva spojuje.

Být co nejvíc otevřený vzájemné komunikaci – jak myšlenkově, tak lidsky. Snažit se ty lidi navzájem pochopit a nemyslet si, že někdo dělá všechno špatně a někdo všechno dobře. Prostě se snažit vést dialog se všemi.

foto: archiv TK

Ty jsi studoval filozofii a současně stále hodně, čím dál více, píšeš poezii, což jsou takové hodně důmavé aktivity, u kterých musíš trošku přemýšlet – trošku jinak než nad běžnými věcmi. Inspiruje tě v tom nějak kafe?

Co se týče té filozofické linky, tak asi trošku víc než té poetické. V kávě se často stává, že ty pojmy jsou takové neexaktní. Nebo jsou sice exaktní, ale jednotlivé komunity si je vykládají po svém. Je pak občas dost nehmatatelné, co vlastně přesně znamenají. Takže kafe je pro mě spíš v tomhle filozofickém smyslu.

V poezii je to spíš hudba. Nebo kombinace nějaké niterné nálady s konkrétní hudbou. Často se třeba jen procházím po městě nebo jdu domů z piva a najednou se to hezky sejde – hudba ve mně navodí nějaký obraz a já si ho dokážu vizualizovat skrz text.

Chtěl bych ale jednou napsat nějakou sbírku nebo soubor věcí, který by byl trochu hrabalovský v tom, jak vidím svět. Líbilo by se mi mít před sebou podobný obraz, jaký je ve spoustě Hrabalových knížek – třeba jak přijde do své oblíbené hospody, sedne si na své místo, servírka mu donese pivo a oni si pak tou pěnou pomazávají obličej. Chtěl bych něco podobného s kafem. Ať už s tou pěnou, ale s mléčnými drinky mi to nejde tolik dohromady jako s černou kávou. Tak něco takového bych chtěl jednou vytvořit. V tom mě Hrabal hodně inspiruje.

Když jsi zmínil tu hudbu, tak na závěr bych ti měl dát ještě shoutout, protože ty jsi ve spolupráci s umělou inteligencí autorem naší podcastové znělky.

Aha, děkuji, děkuji. Jako je to spíš shoutout AI, no, ale… ale tak musel jsem to tam naťukat, že jo?

Je to tak. Tak díky moc, Tadeáši, že sis na nás udělal čas.

Já děkuji za pozvání.