lifestyle

Do Normandie s outinem v batohu

Klára Jedličková · 2026-08-26

Když někam jedu, většina lidí řeší, kolik triček si zabalit nebo jestli budou potřebovat mikinu na večer. Já přemýšlím nad trochu jinými věcmi. Třeba kolik gramů kávy je ještě normální vozit s sebou na dovolenou.

Důležité je mít plán

Do Normandie jsem si tedy kromě oblečení přibalila i svůj Outin a několik balíčků výběrové kávy. Ne snad proto, že bych bez ní dva týdny nepřežila… i když přiznávám, že i to se může stát. Hlavní důvod byl prostý. Před odjezdem jsem poctivě hledala specialty kavárny v Caen a internet mě zrovna optimismem nenakazil. Když se řekne Francie, většina lidí si představí víno, sýry, bagety nebo croissanty. Výběrová káva? Ta jako by mimo Paříž skoro neexistovala.

V hlavě jsem si proto vytvořila plán B. Každé ráno si udělám vlastní filtr, přes den přežiju na klasickém francouzském espressu a domů se vrátím s ještě větší úctou ke své domácí výbavě.

Jak se ukázalo už během prvních dnů, spletla jsem se skoro ve všem. 

Arbuste café

Jedna z adres, které jsem měla uložené ještě z domova, byla Arbuste. Malá kavárna propojená s vlastní pražírnou jen pár minut od historického centra. Stačilo vejít dovnitř a bylo jasné, že tady se na výběrovou kávu jen nehraje. Žádný přehnaně „instagramový“ interiér ani snaha být za každou cenu cool. Beton, dřevo, spousta rostlin, vůně čerstvě namleté kávy a baristé, kteří působili dojmem, že je jejich práce prostě baví. A upřímně? To je mnohem sympatičtější než předražené designové židle.

Mimochodem, název Arbuste znamená francouzsky keř. Proto mají kávový keřík i v logu. Zakladatel Jo se k výběrové kávě dostal během několika let strávených v Jižní Africe. Po návratu do Francie si otevřel vlastní pražírnu a dnes praží výhradně organické kávy s důrazem na dohledatelnost původu, udržitelnost a spolupráci s farmáři. Žádný marketingový slogan, ale filozofie, která je z podniku opravdu cítit. 

První kavárna, která mi zavřela pusu

Při první návštěvě jsem si objednala naturálně zpracovanou Rwandu připravenou na V60.

Tedy vlastně na slow coffee. Přiznávám, že mě ten název pobavil. 

Ve Francii se filtru běžně říká právě slow coffee. A vlastně proč ne? Člověku to připomene, že není potřeba všechno vypít za dvě minuty cestou na tramvaj, ale dát kávě trochu času.

Za šálek jsem zaplatila asi šest eur. Na české poměry docela dost. Jenže po prvním napití jsem přestala cenu řešit. Rwanda byla sladká, šťavnatá, plná ovoce a přitom nádherně čistá. Přesně ten typ kávy, u kterého dopijete poslední doušek a začnete přemýšlet, jestli je společensky přijatelné objednat si hned další… Byla, mimochodem. V tu chvíli mi začalo docházet, že několik stovek gramů kávy v kufru možná byla trochu zbytečná zátěž.

Při další návštěvě Arbuste jsem dostala menší lekci z pozornosti. Objednala jsem si espresso a barista se mě zeptal, jestli chci house blend, nebo Guatemalu. Upřímně jsem si při první návštěvě ani nevšimla, že na baru stojí dva mlýnky. Vybrala jsem si Guatemalu, ale když jsem zahlédla, že druhý mlýnek už mají vyčištěný a připravený na konec směny, lehce jsem se zastyděla. „To je dobrý, klidně si dám blend,“ snažila jsem se situaci zachránit.

Barista se jen usmál, znovu nasypal Guatemalu do mlýnku a s naprostým klidem řekl: „It's my pleasure.“

Minuta práce navíc. Nic světoborného. Jenže přesně na takových maličkostech člověk pozná, jestli někdo bere svou práci jen jako zaměstnání, nebo jako něco, co ho opravdu těší. Nepřipravili mi „lepší“  espresso proto, že by snad musel.

A přesně kvůli lidem, jako byl on, jsem se do Arbuste během pobytu vracela znovu. Nejen kvůli skvělé kávě, ale i kvůli atmosféře, ve které měl člověk pocit, že je vítaný, i když mluví francouzsky asi stejně dobře jako já. 

Kavárna Arbuste v centru Caen; zdroj Arbuste Café

BÖTA Café

Arbuste ukázalo, že v Caen umí připravit výběrovou kávu na opravdu vysoké úrovni. BÖTA café ten dojem jen zpečetila. Narazila jsem na tenhle podnik vlastně úplnou náhodou. Zaujala mě už z ulice. Před vchodem stálo několik silničních kol, a jestli něco spolehlivě přitahuje mou pozornost kromě kávy, jsou to podniky, kde se schází lidé se stejnou vášní. Řekla jsem si, že když sem chodí cyklisté s takovými koly, nebude to asi špatná adresa. Nemýlila jsem se. 

Po otevření dveří mě překvapilo, jak moc jinak ten prostor působil. Žádná snaha být za každou cenu „hipsterský“. Žádné neonové nápisy, surový beton nebo kávové citáty na každé stěně.

Místo toho spousta zeleně, jemné barvy, teplé světlo a ticho. Takový ten typ kavárny, kde si sednete s tím, že si dáte jedno espresso a najednou zjistíte, že o hodinu později pořád sedíte na stejném místě. Později jsem se dozvěděla, že to byl záměr. Celý interiér je inspirovaný botanickou zahradou a má člověka trochu zpomalit. A světe div se, ono to funguje.

Samozřejmě jsem nejdřív zamířila očima na bar  – bílé La Marzocco, keramické hrnečky Kinto. No dobře nám to začíná. Dvojité espresso z Kolumbie, prosím.

Bylo krásně sladké, čisté a elegantní. Nesnažilo se šokovat extrémní ovocností ani kyselostí. Prostě ukázalo, že když je dobře vybraná surovina, kvalitní pražení a zkušený barista, není potřeba dělat kolem kávy žádné divadlo.  

Talky na baru

Při placení jsme se s Benjaminem, který BÖTU založil a zároveň v ní praží i připravuje kávu, dali do řeči. Kupodivu jsme skoro vůbec nemluvili o samotném espressu. Bavili jsme se o obalech na kávu, jednocestných ventilech, balení zrn a o tom, jak dostat kávu k zákazníkovi v co nejlepší kondici. A přesně to mě na podobných místech baví. Rozhovor nikdy neskončí větou: „Chutnalo?“ Naopak. Začne u šálku a za deset minut řešíte botaniku, pražení, logistiku nebo materiály obalů. Když narazíte na člověka, který svou práci opravdu miluje, zjistíte, že téma kávy vlastně nikdy nekončí. Teprve potom jsem si začala víc všímat lidí kolem sebe.

Hosté nikam nespěchali a za barem panovala pohoda. Co se týče Francouzů, ne že by to bylo něco neobvyklého, především ten zmiňovaný spěch.

Později jsem zjistila, že v kavárně pomáhají i Benjaminovi rodiče. A najednou mi bylo jasné, proč celé místo působí tak přirozeně. Nebyl to podnik postavený jen kolem kávy. Byl postavený kolem lidí a rodiny… Oni v tom domě prostě bydleli.

BÖTA sama o sobě říká, že chce ukázat celou cestu kávy – od rostliny až po šálek. Sami praží, pořádají workshopy a snaží se lidem přiblížit, kolik práce se za jedním espressem vlastně skrývá. 

Druhá návštěva BÖTY

Tentokrát jsem do BÖTY vyrazila s jasným plánem – koupit si domů jejich Etiopii.

Benjamin mi připravil balíček, podal mi ho přes bar a mezi řečí se zeptal, jestli jsem už dnes ochutnala jejich espresso. Než jsem stihla odpovědět, přistál přede mnou malý šálek.

„To je na nás.“ Možná to bylo espresso za pár desítek korun. Jenže vůbec nešlo o jeho cenu.

Když jste tisíc kilometrů od domova a někdo vám věnuje takovou maličkost úplně samozřejmě, zapamatujete si to mnohem víc než chuť samotné kávy. A přiznávám, že jsem v tu chvíli měla docela co dělat, abych neodcházela s podezřele lesklýma očima.  Při poslední návštěvě totéž odpoledne jsem si dala cappuccino s ovesným mlékem.

Právě tam jsem poprvé ochutnala značku Alt Milk. Čekala jsem klasický kompromis ve stylu „je to rostlinné, tak to nějak dopadne“. Místo toho přišlo příjemné překvapení. Mléko vytvořilo krásně jemnou pěnu, bylo přirozeně sladké a s espressem fungovalo výborně. Do té doby pro mě bylo měřítkem Oatly nebo ROA, ale po téhle zkušenosti dostalo vážnou konkurenci.

Když jsem z BÖTY odcházela naposledy, nesla jsem si s sebou balíček etiopské kávy.

Ale mnohem víc než na něj budu vzpomínat na atmosféru celého místa.

Protože některé kavárny si člověk nezapamatuje kvůli tomu, že tam vypil nejlepší espresso svého života, ale proto, že se tam cítil dobře. 

Pekárny – kapitola sama pro sebe

Kdyby mi někdo během pobytu řekl, že si musím vybrat mezi kávou a francouzskými pekárnami, byla bych v docela nepříjemné situaci. Bez kávy bych to nějak zvládla. V nejhorším jsem měla v batohu Outin a pár stovek gramů vlastních zrn. Ale bez místních pekáren? To už by byla mnohem větší oběť.

Ve Francii totiž boulangerie nejsou jen obchody s pečivem. Jsou součástí každodenního života.

Ráno si lidé cestou do práce koupí bagetu, croissant nebo pain au chocolat, někdo se zastaví na snídani, jiný jen na kávu. Nikdo se nerozčiluje, když je fronta až ven. Naopak. Když pekař zrovna vytahuje nový plech z trouby, znamená to jediné – za pár minut bude na pultu ještě teplé pečivo. A to za chvilku čekání rozhodně stojí. Jak jsem ostatně říkala, místní obyvatelé neznají slovo spěch. Během dvou týdnů jsem si našla dvě pekárny, kam jsem se vracela automaticky.  

Zkus neslintat; zdroj vlastní.

Gloriette – místo, kde pochopíte, proč Francouzi tolik milují máslo

Tahle pekárna na první pohled nepůsobí nijak okázale. Co vše se ale skrývá za zavřenými dveřmi? Doslova všechno – kafe, pečivo, drinky, limonády, bistro a obrovský členitý prostor. Otevřete dveře a dostane vás vůně čerstvě upečeného pečiva. Taková ta vůně, kvůli které si člověk říká, že jeden croissant přece nemůže být problém. (Spoiler – nikdy nezůstane jen u jednoho.) Gloriette není jen pekárna. Je to zároveň kavárna, bistro a místo, kde lidé tráví rána úplně jinak, než jsme často zvyklí. Nikdo nic nehrotí, nikdo do sebe nesouká snídani cestou do auta. Sednou si, dají si brunch, povídají si a svět se kvůli tomu nepřestane točit. 

Croissant z Gloriette byl neuvěřitelně křehký, lehký a plný tenkých máslových vrstev. Při prvním kousnutí se rozpadl úplně všude. Na stůl. Na kalhoty. Pravděpodobně i do jiného časoprostoru, protože mi v tu chvíli bylo úplně fuk, že s těmi drobky uvelebenými na šortkách zřejmě vystoupím před ostatní lidi při další objednávce.

Jestli někdo tvrdí, že drobící croissant je nepraktický, pravděpodobně ještě nejedl opravdu dobrý croissant.

Stejně skvělé bylo i pain au chocolat. Čokoláda nebyla schovaná někde uprostřed jako povinná výbava. Byla skoro v každém soustu a krásně doplňovala máslové těsto. Před vitrínou jsem pokaždé strávila několik minut. Ne proto, že bych se nemohla rozhodnout. Spíš proto, že jsem si všechno chtěla nejdřív prohlédnout. Tartaletky plné ovoce, lesklé koláče, dokonale upečené briošky... skoro to připomínalo galerii. Na Gloriette mě ale bavila ještě jedna věc.

Nikdo se nesnažil z obyčejného pečiva udělat něco světoborného. Žádné zbytečně složité kombinace chutí ani efektní zdobení. Když umíte dokonale upéct bagetu nebo croissant, vlastně máte vyhráno.

A myslím, že právě v tom spočívá kouzlo francouzského pekařství. 

Fabrique de Fa'Mie – když klasika dostane trochu fantazie

Druhou pekárnou, kterou jsem si zamilovala, byla Fabrique de Fa'Mie. Jestli byla Gloriette elegantní klasika, pak Fa'Mie byla její trochu bláznivější mladší sourozenec. Už při vstupu bylo jasné, že tady se pekaři nebojí experimentovat. Vedle tradičních baget ležely obrovské cookies, skořicoví šneci, briošky, sezónní dezerty nebo slavná Galette des Rois. Člověk měl chuť ochutnat všechno a rozum mu jen tiše připomínal, že kufr má omezenou nosnost. Hodně mě bavily i jejich sociální sítě, které ukazovaly samotné řemeslo – laminování těsta, ruční tvarování croissantů, zdobení dezertů... všechno, co zákazník běžně nevidí.

Jako člověk, který několik let pracoval v pekárně, jsem si to užívala možná ještě o něco víc než běžný návštěvník. 

Kolik práce se schovává za croissantem, který člověk sní za pět minut. Kolik nocí začíná ve tři ráno. Kolik nepovedených pokusů stojí za tím, než těsto začne spolupracovat. A kolik zkušeností je potřeba, aby bageta pokaždé praskla přesně tam, kde má. 

A víte, co mě překvapilo nejvíc? Nikdo neřešil, že kvalitní croissant stojí o pár desítek centů víc.

Protože vědí, že za ním stojí člověk, který kvůli němu vstával dávno před svítáním.

Tohle je podle mě něco, co bychom si mohli z Francie přivézt úplně všichni.

Normandie chutná po másle, jablkách i moři

Kdybych měla Normandii popsat jen podle chutí, byla by to kombinace másla, jablek a mořského vzduchu. Díky rozlehlým pastvinám patří mezi nejvýznamnější francouzské mléčné regiony a místní jsou na své výrobky právem hrdí. Nejznámější je samozřejmě Camembert de Normandie, ale za ochutnání stojí i Neufchâtel – jeden z nejstarších francouzských sýrů, který se často vyrábí ve tvaru srdce a překvapí výraznou, lehce houbovou chutí. K tomu přidejte vyhlášené máslo a smetanu z Isigny, jejichž plná chuť je výsledkem mléka od krav pasoucích se na slanými větry pohlazených pastvinách.

A věřte mi, po pár dnech v Normandii člověk pochopí, proč Francouzi dávají máslo skoro do všeho – a proč jim to vlastně vůbec nemáme za zlé.

Stejně důležitou součástí normandské kuchyně jsou jablka. Sady jsou tu doslova na každém kroku a pěstují se především odrůdy určené pro výrobu cideru.

Nejsou to naleštěná obří jablka, na která jsme zvyklí ze supermarketů. Často jsou menší, někdy trochu křivá, ale neuvěřitelně šťavnatá a plná chuti.

Právě z nich vzniká slavný normandský cider, který místní pijí stejně běžně jako my pivo. Z jablek se vyrábí také Calvados, jablečná pálenka, nebo Pommeau, jemnější aperitiv.

A protože Francouzi umí proměnit téměř cokoliv v dezert, nesmí chybět ani jejich vyhlášený slaný karamel (caramel au beurre salé), ve kterém hraje hlavní roli právě normandské máslo a smetana.  A pak je tu moře. Více než šest set kilometrů pobřeží znamená jediné – čerstvé ryby a plody moře jsou naprostou samozřejmostí. Na jídelních lístcích pravidelně najdete mušle, ústřice, slávky, hřebenatky Coquilles Saint-Jacques nebo další mořské speciality, které často doplňuje právě smetanová omáčka nebo cider.

Normandská gastronomie tak krásně propojuje to nejlepší z pastvin, sadů i moře. A po dvou týdnech strávených v Caen musím uznat, že tohle spojení funguje zatraceně dobře.

Francie bez sýru je jako pivo bez pěny; zdroj vlastní.

Když jsem si z Normandie odvezla víc než jen kávu

Když jsem před odjezdem balila Outin a několik stovek gramů kávy, byla jsem přesvědčená, že jsem připravená na všechno. Nakonec jsem ho použila jen párkrát, protože jsem většinu dní začínala v některé z místních kaváren. Místo obav z přepraženého espressa jsem objevila podniky, do kterých bych se bez váhání vrátila, a domů jsem si vezla ještě další balíček zrn navíc. Arbuste mě nadchlo precizností a tím, jak moc tam záleželo na každém detailu, zatímco BÖTA byla hlavně místem, kde se člověk cítil vítaný, i když přišel úplně cizí. A mezi tím vším byly francouzské pekárny, kvůli kterým jsem velmi rychle vzdala jakékoli pokusy o rozumný jídelníček.

Štítky

Další články