Když se ohlédnu zpátky na těch více než dvacet let, co pracuju v gastronomii – a hlavně u kávovaru – někdy se mi nechce věřit, co všechno jsem zažila. Tolik různých lidí, chutí, emocí, příběhů… A tolik lekcí, které jsem si odnesla nejen o druhých, ale i o sobě.
Začalo to nevinně. Kávou jako každou jinou. Ale s každým dalším šálkem jsem víc a víc cítila, že tahle práce není jen o nápoji. Je to práce s lidmi. O lidech. A díky lidem. A taky je to práce, která vás nenápadně, ale důkladně přetváří – každou směnou, každým kurzem, každou drobnou chybou i úspěchem. Už několik let jsem baristka, kávová lektorka, a hlavně milovnice kávy, která školí začínající i pokročilé baristy, pořádá kurzy latte artu a kávové degustace – stačí se mrknout na můj instagramový profil @dita_barista_crew a bude vám to zjevné.
Práce baristky mě naučila dívat se na svět jinak. Jemněji. Otevřeněji. S pokorou, ale i se zdravým humorem. A tak dnes usedám k psaní tohohle článku s jediným cílem: podělit se s vámi o to, co mi tahle cesta dala. Protože věřím, že to možná není jen o kávě. Možná se v tom najdete i vy – ať už jste na druhé straně kávovaru, nebo taky stojíte u páky a mikropěny.
Začnu úplně jednoduše: lidi chtějí být viděni. To je jedna z nejsilnějších věcí, kterou jsem si v kavárně uvědomila. Nejde jim jen o to, co si objednají – ale jak je obsloužíte, jestli se na ně podíváte, jestli si je zapamatujete. Kolikrát jsem si jen řekla: „Dneska dám každému hostovi trochu víc pozornosti.“ A vraceli se s úsměvem. Ne proto, že by to byla nejlepší káva v galaxii, ale protože věděli, že u nás nejsou anonymní. Někdy člověk prostě potřebuje vědět, že ho někdo vnímá – byť jen na pár vteřin při objednávce.
Další velká lekce? Trpělivost. A ne ta „budhistická“, kdy sedíte v klidu a meditujete. Myslím tu úplně obyčejnou: když máte třetí den plno, kávovar zlobí, někdo vám vyčítá, že mléko není „dost horké“, a do toho dojde mandlový sirup. Dřív bych si to brala osobně, byla bych z toho vyčerpaná. Dnes už vím, že většina lidí nepřichází s cílem vás rozhodit. Jen si s sebou nesou vlastní stres, vlastní den. A vy jste v tu chvíli jejich kontakt s realitou. Naučila jsem se nebrat si věci osobně. A to mi mimochodem pomáhá i mimo kavárnu – doma, s přáteli, v běžném životě.
Káva je zvláštní jazyk. Když se dělá s citem, umí říct: „Jsem tu pro tebe.“ A lidé to poznají. Jsou hosté, kteří přijdou, nic moc neříkají a vy prostě víte, že potřebují klid. Tak jim ho dáte – v šálku, v tónu hlasu, v krátkém, tichém „tady to je, přeju hezký den.“ A pak jsou takoví, kteří touží po slově, po úsměvu, po výměně energie. A já miluju, že tahle práce obnáší obojí. Naučila mě vnímat lidi citlivěji, než jsem kdy dřív dokázala.
Velké překvapení pro mě ale bylo, jak moc tahle práce mění mě samotnou. Učila mě totiž i pokory. Třeba tehdy, když jsem jako školitelka dělala kurz a nováček mi během první hodiny vysvětloval, jak správně držet tamper. Dřív bych se možná cítila dotčená. Dnes se usměju, poděkuju a v duchu si řeknu: „Každý máme svůj příběh. A každý jsme někde na cestě.“ Ta cesta mě učí klidu – a taky tomu, že nemám potřebu všude dokazovat, že vím víc.
Zároveň mě práce baristky naučila, jak moc důležité jsou detaily. Někdy to vypadá jako drobnost – čistý šálek, správně utřená pára, pěkně naservírovaný kousek dortu. Ale právě tyhle věci dělají rozdíl. A nejde jen o vizuál. Jde o to, že když se snažíš udělat věci pořádně, lidé to cítí. Naučila jsem se, že i malé gesto může mít velký dopad – a že péče se pozná i v těch nejmenších věcech.
Taky jsem pochopila, že spolupráce v týmu je úplný základ. Nejsme sólisti. I ten nejlepší barista je v háji, když mu kolegyně zapomene zadat objednávku. Ale když máme kolem sebe lidi, na které je spoleh – a navíc se s nimi smějeme –, vzniká něco krásného. Spolupráce v kavárně je jako dobře sehraný orchestr. A jakmile to ladí, host to pozná.
Obrovskou lekcí pro mě byla i pokora v těžších obdobích. Během covidu, kdy bylo všechno zavřené. Nebo když nebyli lidé na kurzy, nebo když se nepovedl projekt, do kterého jsem vložila srdce. Právě v těch chvílích jsem si znovu a znovu uvědomovala, proč to dělám. Ne pro zisk. Ne pro lajky. Ale pro ten pocit, kdy si někdo sedne, vezme si první doušek a řekne: „Tohle jsem potřeboval.“ Práce baristky není stabilní jako práce v bance. Ale její přínos je hlubší, pokud ji děláš srdcem.
A ano – taky mě naučila být míň vážná. Uvolnit se. Smát se i ve chvílích, kdy mikropěna nedrží, extrakce trvá 42 sekund a do toho vám host podává hrnek se slovy: „Tohle není flat white, co?“ Smějeme se tomu na place často. Učím se to i na kurzech – že i když se snažíme o preciznost, nejdůležitější je radost. Protože káva by měla být především zážitek. A ten zážitek se skládá i z atmosféry, lehkosti a smíchu.
Je zvláštní, že když jsem kdysi začínala, měla jsem pocit, že budu muset lidem pořád něco dokazovat. Že jako žena za kávovarem musím být lepší, tvrdší, přesnější. Ale čím dál víc zjišťuju, že opravdová profesionalita není v tom, že udělám všechno bez chyby. Je v tom, že dokážu přiznat, když něco nevím. Že umím říct: „Tohle zjistím.“ Nebo že se omluvím a udělám nový šálek. Profesionál je ten, kdo má otevřenou hlavu i srdce. A to je něco, co mě baristika naučila možná víc než cokoliv jiného.
A pak je tu ještě jedna důležitá věc: každý host má svůj příběh. Někdy se nám stane, že člověk přijde s mrzutým výrazem, dá si kávu, sedí potichu a odchází bez poděkování. A my si v duchu říkáme: „To byl ale náladový typ.“ A pak přijde za týden znovu – a řekne: „Minule jsem byl úplně mimo, moc děkuju za trpělivost.“
Baristika učí nevytvářet si soudy. Nebo alespoň ne moc rychle. Každý si neseme něco. A káva může být chvíle úlevy. Tím spíš se snažím být trpělivá. Nejen s ostatními – ale i sama se sebou.
A co mě tahle práce naučila úplně nejvíc? Že každý den je nový. Nový host, nová výzva, nové setkání. A že i když dělám „to samé“ – vařím kafe –, není to nikdy stejné. A v tom je kouzlo. V té každodenní drobnosti, která je vlastně hlubokým setkáním. Kávovar je moje scéna. A každý den je nové představení. Občas veselé, občas dramatické, ale vždycky opravdové.
Když se mě někdo zeptá, co mi dala práce baristky, mohla bych říct: „Všechno.“ Naučila mě disciplíně, vytrvalosti, empatii, důvěře v tým, vnímání detailů a odvaze být sama sebou. A hlavně mi dala vztah k lidem, který bych si v žádné jiné práci nevybudovala. Není to „jen kafe“. Je to způsob, jak být tady a teď – a být užitečná. S každým šálkem.
Barterový článek
