Z Poděbrad do Curychu: Příběh Ondřeje Kurky

Tadeáš Kacer · 2026-09-12

Kdo soutěžil třikrát úspěšně na Baristovi roku? Kdo šel na zkušenou do MAME? A koho káva spojuje s českou kávovou komunitou i v dalekém Curychu? Ondřeje Kurku!

Teď mě dobře poslouchejte, co vám tu chci říct.

Ondra je člověk, se kterým jsem se za ten čas, co se oba pohybujeme po festivalech (zejména pak Baristovi roku), dobře sblížil a stali se z nás kamarádi. A já jsem nadšen, že vám s ním mohu přinést tento rozhovor.

Ahoj, Ondro. My dva se známe už nějakou dobu a určitě tě zná i spousta čtenářů. A to primárně z Baristy roku, kde jsi letos už třetím rokem soutěžil. Přesto… mohl by ses prosím těm, kteří tě neznají tak dobře, představit? 

Ahoj, Tadeáši. Ještě než se představím, chtěl bych ti poděkovat za tuhle příležitost znovu se více propojit s českou kávovou komunitou. I když už několik let žiju ve Švýcarsku, česká kávová scéna mi rozhodně není lhostejná, takže si téhle možnosti moc vážím.

Jmenuji se Ondřej a před pár dny jsem oslavil 28. narozeniny – třicítka už pomalu klepe na dveře. Pocházím ze Sadské, malého městečka ve Středních Čechách nedaleko Poděbrad, kde jsem vystudoval hotelovou školu.

Během studia jsem absolvoval dvě zahraniční stáže – v Řecku a na Kypru. Právě tam jsem nasbíral první cenné zkušenosti v gastronomii, naučil se větší samostatnosti a získal jistotu v angličtině.

V období pandemie jsem studoval bakalářský obor na Vysoké škole obchodní v Praze se zaměřením na cestovní ruch a ekonomii. Využil jsem také programu Erasmus+ a jeden semestr jsem strávil studiem ve Finsku. Po dokončení bakaláře jsem se rozhodl nepokračovat na magisterské studium a místo toho následovat svou největší vášeň – výběrovou kávu.

Mohl bys prosím popsat svou kávovou cestu? Z Česka do Švýcarska. 

Všechno začalo právě během studia na vysoké škole. V období covidu jsem postupně ztrácel motivaci. Dálkové studium mě nenaplňovalo a upřímně jsem nevěděl, kam se posunout dál. Když se v roce 2021 začal život vracet do normálu, začal jsem si hledat brigádu, která by mi dala nový impuls.

Tehdy jsem narazil na inzerát malé kavárny v Poděbradech (Káva Poděbrady/Amáres Coffee), kde shodou okolností působil jako provozní můj kamarád a bývalý barista Filip Steiner. O pár dní později jsem se stal součástí jejich skvělého týmu.

O výběrové kávě jsem tehdy věděl jen velmi málo, ale okamžitě mě začala fascinovat. Chtěl jsem se učit, objevovat a neustále zlepšovat. Ve stejné době jsem poprvé objevil baristické soutěže, především Baristu roku. Dodnes si pamatuji, jak jsem s obdivem sledoval vítězné vystoupení Denise Kramáře z Rebelbean. Tehdy by mě ani nenapadlo, že se jednou postavím na stejné pódium.

V Poděbradech jsem pracoval až do svého odjezdu na Erasmus do Finska. Po návratu jsem poznal svou přítelkyni, která má české kořeny, ale dlouhodobě žije ve Švýcarsku. V té době už jsem měl jasno – chtěl jsem se naplno věnovat výběrové kávě a zároveň být s ní. Další krok byl tedy jasný. Přestěhoval jsem se do Curychu a zkusil štěstí.

První dny jsem obcházel vytipované kavárny s životopisem v ruce a doufal, že dostanu příležitost. Dlouho se nic nedělo. Pak mi ale jednoho dne přišel e-mail od Emi Fukahori, vítězky World Brewers Cupu 2018 a spoluzakladatelky MAME, s nabídkou práce. V tu chvíli se můj život obrátil vzhůru nohama.

Během svého působení v MAME jsem třikrát soutěžil na Baristovi roku a postupně obsadil páté, druhé a letos třetí místo. O měsíc později jsem měl navíc možnost společně s týmem navštívit farmáře v Panamě, což byla zkušenost, která mi otevřela úplně nový pohled na svět kávy.

Před nedávnem jsi v MAME skončil. Co ses u těchto švýcarských legend naučil? Jaká byla tvá náplň práce?

Ano, tahle důležitá kapitola je za mnou a jsem nesmírně vděčný za všechno, co mi dala. MAME pro mě nebyla jen práce. Bylo to místo, kde jsem vyrostl jako barista, soutěžící i člověk.

Nejvíc jsem se naučil během příprav na soutěže. Kdykoliv jsem potřeboval radu nebo zpětnou vazbu, mohl jsem ji konzultovat s Emi Fukahori nebo Mathieum Theisem. Oba mají za sebou obrovské množství zkušeností z národních i světových soutěží. 

V běžném provozu jsem se naučil pracovat ve velmi vytíženém prostředí. MAME je vyhledávanou destinací nejen mezi místními, ale i mezi turisty z celého světa. Nabídka káv se navíc neustále mění a je velmi pestrá. Nestačilo proto kávu jen připravit – bylo potřeba ji zákazníkům představit, vysvětlit její původ, zpracování i chuťový profil a zároveň každou z nich správně nastavit na espresso nebo filtr. Právě tahle kombinace technických znalostí a komunikace se zákazníky mě posunula možná nejvíc.

A kde tě můžeme potkat teď? Jsi stále v Curychu; stále v kávě?

Ano, v kávě určitě pokračuji. Jen jsem se přesunul o něco blíž k centru Curychu.

Momentálně pracuji po boku Konstantinose, dvojnásobného vicemistra Swiss Brewers Cupu, v Lamassu Specialty Coffee. Majitelé mají ke kávě velkou vášeň, i když to není jejich hlavní obor, a vložili do nás velkou důvěru. Postupně rozjíždíme několik nových projektů, takže je určitě na co se těšit.

Pokud budete mít někdy cestu do Švýcarska, určitě se zastavte na kávu a na kus řeči.

Jak bys švýcarskou kávovou komunitu popsal – nebo porovnal s tou českou?

Česká kávová komunita je bezesporu větší, což je vidět už jen na množství kaváren nebo kávových akcí. Ve Švýcarsku je výběrová káva stále v určité fázi rozvoje, ale mám pocit, že se situace každým rokem zlepšuje. Jen v samotném Curychu podle mě každý rok otevřou dvě až tři nové výběrové kavárny.

Mimo větší města je ale kávová kultura stále poměrně konzervativní. Na druhou stranu právě to podle mě dělá curyšskou komunitu tak výjimečnou. Není nás mnoho, a možná právě proto držíme při sobě. Pravidelně se navštěvujeme v kavárnách, spolupracujeme na různých akcích a navzájem si pomáháme i při přípravách na soutěže.

Naše společné konverzace vždy vedly k soutěžení. Jak ses ty sám k soutěžení dostal? Co tě na něm nejvíce uchvátilo?

Jak už jsem zmínil, s baristickými soutěžemi jsem se poprvé setkal někdy v roce 2022. Pamatuji si, že jsem je sledoval doslova s otevřenou pusou. Bylo to zvláštní – při sledování jednotlivých vystoupení jsem všechno prožíval, jako bych stál na pódiu místo soutěžících.

Nejvíc mě fascinovala jejich neuvěřitelná preciznost, profesionalita a také množství inspirativních prezentací. Bylo vidět, kolik času, energie a odhodlání do příprav investovali. Dodnes mi připadá neuvěřitelné, že přibližně o rok později jsem stál na stejném pódiu i já a bojoval o titul Baristy roku.

A jak se tvůj pohled a přístup k soutěžím změnil v průběhu času? 

První Barista roku pro mě byla hlavně zkušenost. Šel jsem si vyzkoušet, o čem soutěž vlastně je, bez velkých očekávání. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem se hned napoprvé dostal do finále. V tu chvíli jsem si uvědomil, že v tom možná opravdu je nějaký potenciál, a začal jsem soutěže brát mnohem vážněji.

Postupně jsem zjistil, jak důležité je obklopit se lidmi, kteří vás podpoří, poradí a dají vám upřímnou zpětnou vazbu. Proto jsem si pro další ročník našel trenéra – svého dobrého kamaráda a bývalého kolegu Daniele Ricciho, trojnásobného italského šampiona a vicemistra světa z roku 2023.

Přípravy byly dlouhé a náročné. Po směnách jsem trénoval každý den až do pozdních večerních hodin. Postupem času se to ale začalo podepisovat na mém fyzickém i psychickém zdraví, což byla jedna z největších lekcí, které jsem si odnesl.

Do letošního ročníku jsem proto šel s jiným přístupem.

Dříve jsem měl pocit, že každá minuta mimo trénink je promarněná. Dnes už vím, že odpočinek je stejně důležitou součástí přípravy jako samotný trénink.

Když jsem cítil únavu, jednoduše jsem trénink ukončil a jel domů odpočívat. Úsilí bylo stejné, jen jsem se snažil být rozumnější.

Na druhou stranu jsem letos příliš dlouho hledal správné téma prezentace i vhodnou kávu. Pořád jsem neměl pocit, že je to ono. Výsledkem bylo, že jsem ještě týden před soutěží zásadně upravoval prezentaci a zároveň ladil kávu, která byla bohužel poměrně nevyzpytatelná. A právě to se nakonec podepsalo i na výsledku.

Každý ročník mi ale přinese novou lekci. A právě za to jsem vlastně nejvíc vděčný, protože díky tomu se můžu neustále posouvat dál.

V průběhu let jsi měl tři soutěžní prezentace na Baristovi roku – na kterou vzpomínáš nejraději. Mohl bys nám ji připomenout? 
Nejraději vzpomínám na prezentaci s tématem layers (vrstvy). Vyprávěl jsem v ní o tom, že právě vrstvy jsou tím, co mě na výběrové kávě fascinuje nejvíc. Kolik různých vrstev v ní dokážeme objevit – ať už v chuťových tónech, textuře nebo celkovém chuťovém zážitku.

Stejnou myšlenku jsem pak rozvíjel i v jednotlivých chodech – espressu, milk beverage i signature drinku – kde jsem si s těmito vrstvami různými způsoby hrál. Byla to prezentace, která mě opravdu bavila a dodnes na ni moc rád vzpomínám.

(odkaz na zmíněnou prezentaci)

Existuje nějaký barista nebo soutěžící, který je tvůj vzor? A mohl bys nám říct proč?

Rozhodně už zmiňovaný Daniele Ricci. Právě on mě nejvíce motivoval k tomu začít soutěžit a po nástupu do MAME se stal mým velkým vzorem. A to se dodnes nezměnilo.

Je to obrovský profesionál, skvělý soutěžící i zkušený trenér. Nejvíc na něm ale obdivuji to, že navzdory všemu, čeho ve své kariéře dosáhl, zůstává neuvěřitelně pokorný. Na nic si nehraje a vždycky ochotně pomůže každému, komu může.

Letos jsi také pomáhal Lukáši Milaniakovi s Brewers Cupem – jak bys tyhle dvě soutěže rozlišil?

Myslím si, že jde o dvě velmi odlišné disciplíny a každá je náročná úplně jiným způsobem.

Barista roku je mnohem komplexnější soutěž. Je technicky náročná, vyžaduje perfektní organizaci a člověk musí zvládat několik věcí najednou.

Brewers Cup je naopak více postavený na samotné prezentaci, komunikaci a preciznosti přípravy. Zároveň ale nesmíme zapomínat na disciplínu Compulsory, která velmi dobře prověří, jak zkušený soutěžící ve skutečnosti je.

Máš nějaký ultimátní kávový sen? Jak by vypadala tvá ideální práce? 

Jeden z mých největších kávových snů se mi letos už splnil – navštívil jsem farmáře v Panamě, což byl zážitek, na který nikdy nezapomenu.

Dalším snem je vyhrát národní kolo Baristy roku a mít možnost reprezentovat Českou republiku na světovém šampionátu.

A tím posledním je otevřít si vlastní kavárnu ve Švýcarsku společně s mým nejlepším kamarádem Lukášem Milaniakem.

Kdybys chtěl říct něco na závěr; vzkázat nějaká slova komunitě – teď je na to vhodný čas. :-) 

Milá česká kávová komunito,

v první řadě bych vám chtěl poděkovat, že jste tento rozhovor dočetli až sem. Moc si vážím toho, že vás můj příběh zaujal.

Stejně tak bych vám chtěl poděkovat za to, jak vysokou úroveň má výběrová káva v České republice. Tolik poctivých kaváren, skvělých akcí, profesionálů, soutěžících i nadšenců na jednom místě je opravdu něco výjimečného. Jen tak dál.

Velké díky patří i za to, že mě mezi sebe stále přijímáte, i když už několik let žiji ve Švýcarsku. Často dostávám otázku, proč nezkusím soutěžit právě tam. Odpověď je vlastně jednoduchá – nebylo by to ono. Česká komunita je pro mě srdeční záležitostí, a právě díky ní mají pro mě soutěže takovou hodnotu.

Budu se těšit, až se zase potkáme – ať už na nějaké kávové akci nebo jen u šálku dobré kávy.

Díky moc za tvůj čas a za rozhovor. Těším se zase příště na nějakém festivalu.
Já děkuji za pozvání i za prostor, Tadeáši. Bylo mi potěšením a budu se těšit na brzké setkání! Ahoj.

—

Ať už se kolem Baristy roku pohybujete nebo ne a neměli jste možnost Ondru poznat, po tomto rozhovoru doufám, že se vám jeho osobnost více přiblížila. A kdo ví, možná i zvýšila chuť na nějaký takový festival nebo soutěž zajít – nebo naplánovat výlet do Curychu. 

A to by bylo pro dnešek vše, přátelé.