Bowie a Jakub, majitelé kavárny It’s Not a Phase, Mom, která je často označována jako „ta emo kavárna v Brně“. Je podle nich důležité otevřít si v dnešním množství konkurence kavárnu s konceptem? Proč se inspirovali zrovna emo stylem a jak se tato inspirace propsala do jejich nabídky a akcí, které v kavárně probíhají? V rozhovoru s nimi jsme se dostali od vlastnoruční rekonstrukce až k vysněnému prostoru, který spojuje komunitu.
Ahoj, Bowie a Jakube. Díky, že jste si na mě udělali čas. Na rozstřel důležitá otázka: Jak byste popsali svoji kavárnu?
Jakub: Chtěli jsme vytvořit místo, které bychom sami rádi navštívili. Místo ideální pro alternativní lidi, které nejvíce vystihuje to, že už nechtějí poslouchat výtahovou technohudbu při kafi. Takže jsme šli primárně za tím, co se nám líbí, co posloucháme, co máme rádi.
Bowie: Alternativní scéna je v Brně poměrně velká a vlastně i když se bavíme se zákazníky, tak ani oni nechtějí v sedm ráno poslouchat pomalinkou hudbu, naopak si rádi poslechnou to, co normálně poslouchaj. A zároveň jsou v příjemném prostoru s výběrovkou, kde hraje metal.
Jste smíření s tím, že jste zaškatulkovaní jako emo kavárna?
Bowie: Emo styl jsme brali jako něco, čím je to tu inspirované. Obecně však považujeme kavárnu za alternativní. Máme tu šachovnicovou podlahu, sem tam růžovou, plakáty oblíbených kapel. My jsme s označením emo kavárna v pohodě, ale lidem na TikToku se to nelíbí. Setkali jsme se tam s hejty. Naopak na Instagramu, kde je asi i víc naše cílovka, se setkáváme s pozitivními komentáři.
Jak jste se dostali ke gastru?
Jakub: Ke gastru jsem se dostal tak, že jsem si před třemi měsíci otevřel kavárnu (smích). Když nepočítám takové menší brigády, tak do toho pravého gastra jsem se dostal až teď. I když otevřít si kavárnu byl dlouho můj sen.
Bowie: Já jsem v gastru už osm let. Mám to trochu víc prochozené, od obsluhy, přes kuchyň, chvíli jsem byla i cukrářka a asi čtyři roky dělám kafe.
On je to vlastně takový začarovaný kruh. Přijde mi, že člověk vždycky vyhoří a chce z gastra odejít.
A když jsem odešla, tak jsem přišla na to, že mě ta nová práce nebaví, že mi gastro chybí, a tak jsem se zase vrátila. Celá gastronomie je prostě love-hate vztah. Během těch osmi let jsem neměla až tolik pozitivních zkušeností z gastra. Setkávala jsem se šéfy, kteří úplně kávě nerozuměli, ale stejně měli potřebu „do toho kecat“ a vše muselo být podle nich. Ale teď je to pro nás moc fajn, tvoříme to podle sebe.
A dalo by se říct, že tě, Kubo, ke gastru dovedla Bowie?
Jakub: Vlastně ano, byl to ten poslední velkej dílek do skládačky.
Co vás na každodenním kavárenském životě baví a co naopak rádi nemáte?
Jakub: Mě to baví komplexně, baví mě práce s lidmi, pořád musím být ve střehu a ten den je takovej plnej.
Bowie: Mě nejvíc baví ta příprava kávy. Člověk něco vytváří a má z toho radost a další člověk z toho má taky radost a všichni jsme pak vlastně šťastní. Mám ráda i místní komunitu pejskařů, těch sem chodí dost, se dvěma pejsky se dokonce vzájemně sledujeme i na Instagramu (smích). A z toho, co nemám ráda, tak to je naše otevíračka.
Jakub: Jo ta byla náročná, hlavně v období bez brigádníků.
Bowie: Byli jsme tu od rána do večera šest dní v týdnu. Léto díky tomu trvalo asi tak pět minut (smích). A potom mě už nebaví uklízet doma: jak chce mít člověk v té kavárně stále čisto, tak celý den jen něco uklízí a doma už na to není nálada.
Na kavárnu už ale nejste sami, pomáhají vám brigádnici. Jak oni do celého konceptu zapadají?
Jakub: Chtěli jsme i pro naše brigádníky vytvořit prostor, který je příjemný. Se svými zkušenostmi s organizováním lidí – ačkoli z jiného odvětví – si uvědomuji, že je zbytečné dělat cokoliv se vztekem a nějak si ho vylévat na lidech. A v tomto duchu tvoříme prostor pro naše zaměstnance, ale i zákazníky.
Vy jste si zkrátka nechtěli otevřít jen kavárnu, ale kavárnu s nějakým originálním konceptem. Je to tak?
Bowie: Náš koncept vlastně přišel s tím, jak jsem vymyslela název. Jeli jsme tehdy v autě a bavili jsme se o tom, jak bychom tu naši kavárnu pojmenovali a mě napadlo: It is not a phase mom.
Jakub: Celkově to celé vzniklo tak, že jsme si vzájemně dávali otázky, jak bychom si představovali tu naši kavárnu – a jenom podle toho, co bychom rádi dělali, se nám to celé zformovalo. Tehdy jsme ani neměli prostor, bylo to jen hypotetické. Při hledání bytu jsme našli tyto prostory, což nám dalo impuls odejít z práce a tu kavárnu si otevřít. Ještě než jsme vůbec zjistili, že je tento prostor k dispozici, tak jsme si říkali, že by to bylo moc hezké místo na espresso bar. A během víkendu jsme se vlastně dohodli, že když je volný, tak ho vezmeme.
On je ten název vlastně trochu složitý na zapamatování. Vzniklo již nějaké překřtění vaší kavárny, třeba ze strany zákazníků?
Bowie: Název přišel tak nějak přirozeně. U alternativních lidí se často říká, že je to jen nějaká fáze, kdy budou poslouchat tady tu hudbu, nějak se oblékat a potom se tomu budou smát, jak vlastně dřív vypadali. Ale v hodně lidech to zůstane.
Jakub: Má to už i od nás pracovní jméno (oficiální název je It Is Not a Phase Mom, jeho instagramová verze zní @notaphase_coffee a zkratka, kterou používají, je „NaP“ – pozn. redakce). Lidi to ale moc nepřekřtívají. To nám spíš překřtívají naši nabídku. Z drinku Black Parade je často Black Paradise. (smích) Ale nám se to začíná vlastně líbit a možná něco takového ještě uděláme.
Bowie: Strašně moc lidí nás označuje i jako „tu emo kavárnu“. Jedna paní nám to teda překřtila na „Kafíčko s sebou“, protože to máme napsaný na dveřích. (smích)
Koho si máme představit pod vaším typickým zákazníkem?
Jakub: Čekali jsme konkrétní skupiny lidí, ale postupně se to promíchalo a vlastně chodí víc různých lidí než jsme čekali.
Bowie: Chodí sem i lidi, co tuto hudbu neposlouchají, ale jdou si sem prostě spokojeně sednou. Klidně i s rodinou a dětmi. Chodí sem i z okolních podniků, ty sousedské vztahy jsou tu úplně super. Například majitelé nedaleké kavárny Punkt. nás přišli osobně přivítat a popřát nám, ať se nám daří.
Řekli byste po třech měsících od otevíračky, že už jde o nějakou komunitu, která se kolem kavárny formuje?
Jakub: Pomalu a jistě jo. Zároveň musím říct, že je to i náš cíl – udržovat a budovat tady tu komunitu.
Bowie: Nestíhali jsme na naši předotevíračku, kolem šel tehdy jeden kluk, že prý kousek odtud bydlí a prostě se nás zeptal, jestli nechceme s něčím pomoct. A potom zavolal i svého kamaráda, montovali dokonce i tento stůl. (smích) Všichni ze sousedů se mezi sebou znají, a potom si tu přes celou kavárnu povídají, tak to je moc milý.
Když k vám dorazí někdo z vaší komunity cíleně, nejspíš není úplně překvapený prostorem či nabídkou. Co když k vám zavítá někdo z ulice? Pozastavil se už někdo nad vaším konceptem?
Jakub: Máme strašně moc pozitivních ohlasů, dokonce sem chodí i starší lidi, např. na doporučení dcery. Ale občas se stane i něco negativního. Třeba na naše cedule ve výloze se, hlavně kolem voleb, někteří úplně netvářili.
Bowie: Ale plno lidí se na ulici naopak zastaví, zasměje se a vyfotí si je. Takže se to asi i libí. Lidi nejspíš občas zapomenou na to, že je ta alternativní scéna i trochu politická.
Jakub: My občas malinkato provokujeme. (smích)
Celý prostor jste si také zrekonstruovali. Jak to šlo?
Jakub: Všechno jsme si dělali sami s malou pomocí našich přátel. Ode zdí přes podlahu, kachličky, prostě všechno.
Jak dlouho rekonstrukce trvala?
Bowie: Asi čtyři měsíce, ale pocitově to bylo tak pět let. (smích)
Jakub: Hlavně každý den se během té rekonstrukce tak tři věci pokazily. Pořád se něco posouvalo a dlažbu jsme nakonec dodělávali dva dny před otevíračkou.
Pamatuji si správně, že zde byl dříve obchod s vinylovými deskami?
Bowie: No právě, už dřív tu bylo něco s hudbou, a tak jsme to vlastně jen posunuli trochu dál.
Co vám taková rozsáhlá rekonstrukce přinesla za klady a zápory?
Jakub: Přineslo nám to to, že máme trochu lepší vztah k tomu místu. Ve finále to mělo asi pozitivní efekt, člověk si dokáže, že na to má dokončit ty projekty svépomocí. Ale čekali jsme, že toho bude míň.
Bowie: Já už umím spárovat dlažbu! Teď si toho můžeme přidat hodně do životopisu. (smích) Ale vzalo mi to spoustu let života. A vlastně nás to stálo strašně moc času a peněz. Chtěli jsme otevřít už červnu.
Vaše nabídka je doopravdy jiná než v ostatních kavárnách. Co je pro vás hlavní inspirací?
Bowie: Já si občas připadám jako bláznivý vědec, když tu nabídku vymýšlím. Snažím se přinést něco, co v Brně prostě tolik není. Ostatní nabídky podniků mám poměrně shlédnuté, a tak hledám inspiraci v zahraničí. Teď máme v nabídce třeba Black Parade Latte, které je inspirované písničkou od My Chemical Romance – je celé černé se sezamovou pastou. Inspiraci si dost beru z asijské kultury. Už teď mám vymyšlená meníčka až do příštího léta. (smích) Ale třeba podzimní meníčko mi dělalo dost problém, protože jsem prostě nechtěla tu klasiku. A když pak takto nad něčím přemýšlím, často mě napadne i něco na další období.
S novým albem Twenty One Pilots jste se také pustili do první kavárenské akce. Šlo o poslechovou párty, která se těšila velkému úspěchu. Jak celá akce probíhala?
Jakub: Tou akcí jsme byli překvapení a trochu i vyděšení. Říkali jsme si, jo, dobrý, zkusíme první event, přijde pár lidí a bude to zábava.
Bowie: Ten příspěvek měl 600 přesdílení. Měli jsme speciální drinky inspirované tou hudbou, Kuba musel jít dvakrát pro další led a všechno nám docházelo. Dokonce jsme neměli ani celou nabídku až do konce. Takže tahle akce nás trochu zaskočila. Jedna slečna na ni jela dvě hodiny a bohužel se ani nevlezla dovnitř, ale stejně byla ráda, že přijela. Venku před kavárnou si všichni zpívali a byli spokojení.
Od té doby již v kavárně proběhl bazárek, speciální akce k Halloweenu, ale také třeba speed friending.
Pojďme to tedy shrnout. Stačí si podle vás v dnešní době otevřít jen kavárnu, nebo musí mít člověk i nějaký koncept?
Jakub: Já si myslím, že je tam víc faktorů. Rozhodně musí být člověk vidět, takže ten koncept pomůže. Ale i lokalita je rozhodující.
Bowie: Za mě je to hlavně o tom mít jinou nabídku než klasicky kafíčka. Kdybychom měli jen klasickou nabídku, asi to není až takový hit. Nám sem chodí hlavně lidi na speciálky, co vidí na Instagramu. Přece jen je hodně míst, kde mají dobrý cappuccino, ale ne všude mají tady ty „bžundy“, jak tomu říkáme my. Prostě ta nabídka dělá hodně – a potom teda i sociální sítě. Je důležitý vědět, kdy co přidat, v jaký čas a den, aby na to lidi nějak reagovali. Někdy je náročný to v tom provozu všechno stíhat. Teď už je to s brigádníky lepší.
Tuto kavárnu je prostě dobré zažít. Až někdy budete hledat originální prostor se zajímavou nabídkou, určitě za Bowie a Kubou do jejich kavárny v Brně vyrazte.
Bowie a Jakube, děkuji vám za rozhovor a přeji vám plno spokojených zákazníků.
Autorem fotografií je Jakub Gaňa.
