Markéta Sladkovská je dlouholetou kávovou redaktorkou, vystudovala zahradnictví na Mendelově univerzitě, kde se ve své závěrečné práci věnovala kávovníkům. Spojení psaní a kávy je pro ni ideální a málokdo o kávě napsal víc než ona. Má zkušenosti s organizací kávových festivalů, provozem vlastního bezobalového obchodu i jednatelstvím v mediální firmě. Zajímalo mě proto, jaká byla její cesta ke kávě a psaní.
Kompletní a nezkrácený rozhovor si můžete poslechnout v našem podcastu na Spotify a Apple Podcasts.
Markéto, díky, že sis na mě udělala čas. Já jsem poprosil tvé dlouholeté kolegy z branže a přátele, aby ti každý položil jednu otázku. Naši kolegyni z redakce Katku Bilíkovou by zajímalo, jak ses ke kávě vůbec dostala a kde začíná tvoje kávová story?
To už se bavíme o poměrně historickém momentu, protože už je to dlouho. Jsem takový dinosaurus, co se týče nějaké kávové nadšenosti z pohledu domácího baristy. Mě ke kávě přivedl můj tehdejší přítel, to bylo ještě na gymplu. On se začal zajímat o kávu, přišel na to, že káva není rozpustňák, ale že každá káva má nějaký svůj chuťový profil. Bavíme se o nějakém roku 2013–2014. Tehdy u nás toho moc ještě nebylo. Nebylo běžné, že by byla pražírna na každém kroku, kavárna na každém kroku.
Tehdy jsme objevili takový projekt, on možná ještě v dnešní době funguje. Jmenovalo se to něco jako Coffee to Home. Fungovalo to na principu, že si člověk zaplatil kávové předplatné a vždycky mu přišly jednou za nějakou dobu tři vzorky kávy. V každém pytlíčku byl nějaký origin a dostali jste k tomu infokartičku o té kávě, v jaké nadmořské výšce se pěstovala, jaký je tam chuťový profil a tak. K tomu jste si mohli dopisovat poznámky, jak vám ta káva chutnala. No a s tím jsme na začátku experimentovali. To asi hodnotím jako takový úplný začátek té mé kávové cesty.
Pokračovala to potom nějak přes kavárnu. Časem se tu rozmohly výběrové kavárny. Nejblíže jsem se k baru dostala tehdy, když se otevírala v Brně Vlněna (Rebelbean na Vlněné, pozn. red.). Já jsem tam tehdy byla přijata na pozici číšnice. Dlouhodobě jsem usilovala o to, že bych chtěla být baristka, ale nikdy jsem neprošla tím školením tak, že bych se za ni hrdě mohla označit. Já kávu zvládnu připravit, troufnu si říct, že o tom vím poměrně dost věcí. Ale nikdy jsem nestála za barem v nějakém úplně těžkém provozu, kdy prostě frčí jedno kafe za druhým.
No a pak jsem dodělávala školu a řeknu to úplně na rovinu: odešla jsem vlastně z gastra úplně kvůli špatnému finančnímu ohodnocení.
Ty sis potom otevřela vlastní bezobalový obchod. K tomu ti otázku pokládá bývalá kolegyně a současná kamarádka Míša Eliášova. Co ti tohle podnikání přineslo a co tě to naučilo?
Já jsem svůj obchod otevřela v době, kdy už se tu tento bezobalový fenomén běžně vyskytoval. Ekologie a udržitelnost jsou témata, která mě zajímají, což je vidět i na článcích, které píšu. Chtěla jsem si to tehdy nějak vyzkoušet, rozjet si svůj vlastní projekt. Ale bylo to v době covidu. Troufnu si říct, že ze začátku nám to poměrně hezky fungovalo. Dalo mi to do života skvělé lidi.
Všechno, co ve svém životě dělám, mně vždycky dává skvělou partu lidí.
A tehdy to byly naši zákazníci, ze kterých se z mnohých stali naši dobří kamarádi. Právě Míša, která položila tuto otázku, je toho příkladem. A taky mě to tam naučilo pohostinosti. Snažila jsem se těm zákazníkům vždycky vyjít maximálně vstříct, být k nim přátelská. Takže ne, nezbohatla jsem na tom, milionářka se ze mě nestala (smích). A ten projekt před nějakou dobou už úplně ztroskotal. Byla to nějaká zkušenost, které nelituju.
Někdy v té době ses dostala k psaní o kávě. Na následující otázce se shodla Katarína Jagelková a Helena Oliviero. Zajímalo by je, jak ses k psaní o kávě vlastně vůbec dostala. Proč zrovna k psaní o kávě? To není úplně obvyklé téma.
To se musím vrátit poměrně daleko do minulosti. Když jsem studovala zahradnictví na Mendelově univerzitě, nakonec jsem si za téma bakalářky zvolila kávovník. Připadalo mi škoda, že se na fakultě, která se zabývá ovocnými rostlinami, kávovníku nikdo nevěnoval – neexistovaly o něm žádné bakalářské ani diplomové práce a téma se neobjevovalo ani v rámci výuky. Zároveň mě už tehdy káva velmi zajímala, takže jsem se rozhodla spojit své studium s tímto zájmem. Právě toto rozhodnutí mě přivedlo do gastronomie. Když jsem nastoupila k Rebelům, myslím, že to byla i jedna z věcí, která sehrála roli při mém přijetí – tehdy už byla moje práce o kávovníku v procesu.
Když jsem z gastronomie později odešla, začalo mi chybět. Hledala jsem způsob, jak se ke kávové komunitě znovu přiblížit, ale nebyla jsem si jistá, že návrat za bar je pro mě tou správnou cestou. V té době jsem narazila na inzerát jednoho kávového média, kde hledali posilu. Inzerát byl formulován dost nejasně – upřímně jsem tehdy ani pořádně nevěděla, jakou pozici vlastně nabízejí – ale rozhodla jsem se to zkusit. Nakonec se ukázalo, že šlo o místo kávové redaktorky.
Psaní mě bavilo odjakživa – ať už při práci na bakalářce, nebo dříve, v době blogů. Teď doufám, že se nikdo nepustí do hledání mého starého blogu. Postupně jsem zjistila, že mě tento způsob vyjadřování opravdu naplňuje, a rozhodla jsem se u psaní o kávě zůstat.
A pak přišel ten zlom. Ty ses po relativně krátké době dostala z pozice – teď to řeknu hodně blbě –, prachobyčejné kávové redaktorky do lukrativnější pozice jednatelky celé té mediální společnosti. Karolínu Nekvindovou by zajímalo, jak k tomu posunu došlo. A jak se na to díváš zpětně?
Pro mě to tehdy byl naprostý životní omyl. Ve skutečnosti šlo spíš o náhodu, protože jsem o tu pozici vůbec neusilovala. Nikdy jsem se ani neviděla jako člověk, který má vést tým a rozhodovat o zásadních věcech. I když jsem dříve měla vlastní podnik, byl to spíš takový menší projekt, který jsem brala s nadhledem. Nešlo o žádné velké částky ani zásadní rozhodování, spíše o zkušenost a určitou zábavu. Nikdy jsem tedy nesměřovala k tomu, že bych měla řídit něco většího.
Pozice jednatelky mediální společnosti mi hodně věcí dala a hodně vzala.
Tak to asi bývá – patří to k sobě. Přineslo mi to spoustu skvělých lidí, mimo jiné i Katy Jagelkovou, která pokládala předchozí otázku, a také tebe. Musím říct, že bez této zkušenosti bychom se asi nepoznali tak blízce. A to je rozhodně něco, čeho si vážím.
Asi to není už třeba dál rozpitvávat a podle mě toto vyjádření stačí. Jak už jsem ale zmiňovala, po nějaké době jsem musela odejít. Rozhodla jsem se tak z přesvědčení, že charakter člověka je zásadní. A v tomto případě už se hodnotově naše cesty rozcházely. Postupně se ukázalo, že povaha druhého člověka je jiná, než se původně zdálo, a situace se stala náročnou. Myslím ale, že to tak mělo být – že bylo potřeba si tou zkušeností projít, aby se některé věci v životě uzavřely a mohlo vzniknout něco nového. Třeba právě projekt Káva spojuje.
Tys zároveň měla na starost i organizaci velkého kávového festivalu na Slovensku. V tomto ohledu má na tebe otázku Ondra a Nikola Sejkovi. Je by zajímalo, jestli ti nechybí organizování festivalu a jestli tě to do budoucna láká. A dodali k tomu poznámku, že jsi v tom byla skvělá a byla by škoda to úplně utnout.
Když jsem tehdy působila jako kávová redaktorka, objevil se nápad, že by bylo skvělé uspořádat kávový festival. A já jsem se k tomu opět dostala tak trochu náhodou – „jako slepý k houslím“, dalo by se říct. Bylo potřeba udělat spoustu práce a v týmu tehdy nebylo příliš lidí, kteří by se toho ujali. Takže to nakonec připadlo mně. Jednoduše – dostala jsem to na starost.
Nakonec se z toho stala nejpříjemnější část celé mé tehdejší práce. Festival postupně rostl, získával větší ohlas i rozsah. Pak jsem se tedy stala jednatelkou společnosti – ne proto, že bych o to stála, ale protože to zkrátka jinak nešlo. Člověk, který mi byl tehdy blízký, se dostal do složité situace a musel odstoupit, a já byla v tu chvíli „ta, která je po ruce“.
Přijala jsem tu roli i s vědomím, že to pomůže festival zachránit, protože mě ta práce opravdu naplňovala.
Bylo to náročné, ale krásné. Komunikace s lidmi z Česka i ze zahraničí, přípravy, organizační chaos – všechno mě to bavilo. Samotný festival byl vždycky nesmírně intenzivní: dva nebo tři dny téměř beze spánku, spousta improvizace a stresu, ale i obrovská dávka energie. Pomáhalo nám mnoho lidí – celý tehdejší tým, můj manžel, který zvládl spoustu technických věcí, Ondra Sejk, který se k nám často připojil, a také desítky dobrovolníků, většinou čtyřicet až padesát. Bez nich by to nešlo.
Festival byl vlastně mozaikou drobných článků, které do sebe musely zapadat, aby vznikl fungující celek. A i když dnes nevím, jestli bych se k organizaci kávového festivalu někdy vrátila, doufám, že se k podobné práci ještě dostanu – třeba i v menším měřítku, nebo v úplně jiném odvětví. Baví mě ty procesy, to spojování lidí, vytváření něčeho společného. A kdyby to byl kávový festival, bylo by to krásné. Myslím, že kávová komunita něco takového potřebuje a že má smysl to pro ni dělat.
Mám pocit, že si trošku protiřečíš. V pozici jednatelky jsi vlastně nestála o to, mít pod sebou lidi, ale na tom kávovém festivalu tě to naplňovalo. Dá se to tedy chápat tak, že ti ta tvoje pozice musí dávat smysl a musíš s ní být ztotožněná?
Ano, přesně tak. Na druhou stranu, pokud se bavíme o nějaké hierarchii, tak musím říct, že tak či tak nemám potřebu být člověkem, který stojí úplně nahoře. Vyhovuje mi být součástí celého řetězce, mít svůj projekt, nést za něj odpovědnost a vědět, že má smysl. To mi stačí.
Nemám ambici být tím hlavním člověkem, který má všechno pod kontrolou. To pro mě asi není ta správná cesta.
Jsem ráda tichým společníkem – někým, kdo je v pozadí, ale aktivně se zapojuje. Takový ideální parťák na brainstorming.
Náš bývalý kolega z redakce, Ondra Jarolím, se ptá, co v rámci kávové publicistiky nebo případně kávových eventů vnímáš jako klišé, které už musíme přestat opakovat.
V rámci článků si nejsem jistá, co bych přesně označila za klišé. Vždycky se snažím reagovat na to, co je právě aktuální – na témata, která jsou v kurzu, a na to, jak se mění nabídka i vnímání kaváren v čase. Věnujeme se různým trendům, které se objevují.
Občas mě trochu zaráží, jak moc se kavárny někdy drží určitého stereotypu nebo zažitého vzorce a nevnímají, že se kávový svět posunul dál.
Možná to nejlépe ilustruje příklad s matchou. Je to dost kontroverzní téma – ano, objevili jsme matchu, všichni ji chtějí, ale když už dnes přijdete do páté kavárny za sebou a všude vám nabídnou matcha latte s jahodovým sirupem, začne to působit trochu absurdně. Chápu, že to mají v nabídce z nějakého důvodu – evidentně o to zájem je – ale právě to „zamrznutí v čase“ mě někdy trochu frustruje.
Matchu znám už dlouho, ale skutečný boom přišel až letos v létě. A i když chápu její popularitu, myslím, že bychom jí neměli věnovat až tolik pozornosti. Ten trend má totiž i své důsledky – dnes už víme, že je nedostatek kvalitní matchi, dochází k výpadkům v dodávkách, a zároveň se jí začaly zabývat i velké komerční značky.
A to je asi to, co mě občas mrzí – že z něčeho výjimečného se rychle stane komerční záležitost, kterou najdete v každé druhé kavárně. A mám pocit, že někdy se té pozornosti dává až příliš.
Další otázku ti pokládá Ondra Ondryáš. Těsně před participací v redakci Káva spojuje sis prošla už zmiňovaným náročným obdobím. Máš pocit, že jsi v nějakém bodě vyhořela – a pokud ano, má to nějaké následky, které pocituješ třeba doteď?
To je docela optimistická otázka, řekla bych (smích). Jak už jsem asi naznačila, z té předchozí pozice jsem musela v určité chvíli odejít ze svého vlastního rozhodnutí. A ano, určité vyhoření tam asi opravdu bylo. Tím, že jsem byla jednatelkou, se mi postupně ubíral prostor pro činnosti, které mě bavily a naplňovaly, a naopak se na mě stále více valily věci jako financování, administrativa, plánování – a to prostě není úplně oblast, ve které se cítím dobře.
Ubíralo se mi právě i z psaní článků, které mě těšilo, takže nakonec to vyústilo v to, že jsem se cítila vyčerpaně a bez prostoru pro tvořivost. Já potřebuju mít určitou volnost, možnost hledat si vlastní cestu, nápady, experimentovat. Když mě někdo příliš tlačí do předem daných kolejí, často se stane, že ztratím inspiraci a nevím, o čem psát. A promítlo se to i dál – tehdy jsem navíc zjistila, že jsem těhotná, což byl takový poslední impulz, kdy jsem si řekla: „Teď zvedni kotvy a odejdi, dokud to jde.“
Možná to trochu souvisí i s tím, že…
… lidem dávám ráda druhou šanci, ale když mě někdo zklame, mám tendenci za sebou pálit mosty.
A tady jsem je spálila úplně.
Já mám na tebe poslední otázku od našeho kolegy Tadeáše Kacera. Jakou si myslíš, že máš roli v rámci kávové komunity?
Jak už jsme tu zmiňovali, sama sebe vnímám spíš jako tichého společníka vhodného k brainstormingu. Podobně se vidím i v kávové komunitě. Troufám si říct, že mě mnoho lidí zná třeba z e-mailové komunikace nebo z nějaké dřívější spolupráce, ale většina z nich by pravděpodobně ani nevěděla, jak vypadám. Kdybychom se potkali osobně, nejspíš by si ani neuvědomili, že jsem v místnosti (smích).
Myslím, že mi chybí určitá míra šoumenství, která je v té kávové komunitě potřeba.
Aby člověk měl kolem sebe tu osobní značku, tvář, kterou si lidé spojují s pražírnou, kavárnou nebo projektem. Já tenhle typ člověka nejsem.
Několikrát jsem dokonce slyšela, že ze mě mají lidé respekt nebo že působím nepřístupně. Nemyslím si ale, že by ze mě měl jít strach. Spíš to bude tím, že jsem sama v sobě nejistá, a tak si kolem sebe vytvářím jakousi ochrannou vrstvu, která může působit neproniknutelně. Možná i trochu přísně, ale rozhodně nejsem zlý člověk. Takže kdybychom se někdy potkali – klidně za mnou přijďte. Ráda se dám do řeči. Opravdu se nemusíte bát, nic vám neudělám (smích).
Myslím si, že se hrozně podceňuješ. Já tě vnímám jako takový hodně propojující článek v té kávové komunitě. Myslím si tedy, že skvěle zapadáš do naší redakce Káva spojuje, která má právě za cíl propojovat kávovou komunitu. Markéto, já ti moc děkuji za tvůj čas a měj se hezky.
Já taky moc děkuji a doufám, že jste si podcast užili a že nás budete poslouchat i v příštím díle.
Zdroj náhledové fotografie: ATOZ Retail
