Káva se žloutkem, kapoun s mušlemi a zapomenuté chutě 19. století se Staromilcem
Markéta Sladkovská · 2026-11-16
Vítězslav Ivičič alias Staromilec oživuje zapomenuté chutě 19. století. V rozhovoru odhaluje, jak se tehdy připravovala káva s vaječným žloutkem, proč se vařil kapoun s mušlemi i čím se lišilo tehdejší stolování. Nahlédněte s námi do tajemství starých kuchařek i zapomenuté kávové kultury.
Vítězslav Ivičič alias Staromilec je milovník 19. století, sběratel dobových kuchařek, historického nádobí a především člověk, který vaří podle tehdejší doby a připravené jídlo i náležitě servíruje. Mimo jiné je Vítěslav také vinařem v rodinném vinařství U Jeňoura v Prušánkách na jižní Moravě. Pojďme se společně podívat na to, jak se podávalo jídlo a především káva v 19. století a čím se např. lišil dobový porcelán od dnešních kávových hrnečků.
Vítězslave, vítám vás u nás.
Děkuji za pozvání a že jste vážila cestu až k nám do Prušánek.
Pamatujete si na ten přesný moment ve svém životě, kdy jste si uvědomil, že vás moderní svět trochu nudí a táhne vás to zpět do historie?
Měl jsem to tak už odmala, protože babička z tátové strany měla doma starší nábytek a starší skleničky. A mně se to vždycky hrozně líbilo. Bylo to jiné než to, co jsme měli doma.
Co byl vlastně ten úplně první starožitný kousek, který jste si přinesl domů?
Těžko říct, já jsem občas něco našel ve sklepě nebo na půdě. Ale byly to asi od babičky nějaké šálky a skleničky, které jsem potom i používal.
Vy se zabýváte vařením, sbíráním kuchařek. Které recepty jsou pro vás ty nejoblíbenější a podle čeho nebo koho nejčastěji vaříte?
Z těch starých receptů mě zaujal třeba kapoun s mušlemi, což je vlastně vykastrovaný kohout, ke kterému se podávala omáčka z bílého vína s vývarem z mušlí. Šlo o říční škeble, které jsou dnes chráněné. Zní to asi divně, ale ta kombinace drůbeže a mušlí je velice zajímavá, je to moc dobré. Jinak mám rád různé krémy a pudinky, které se připravovaly v páře. Pak se to dává do měděných forem ztuhnout, vyklopí se to a je to moc dobré a vypadá to krásně.

No přiznám se, že kombinace drůbeže a mušlí zní zajímavě, a asi si to neumím ani představit.
To bylo celkem obvyklé asi v první polovině 19. století a objevilo se to v kuchařkách různých autorů. Abych teda ještě dopověděl, podle koho rád vařím, tak se dívám do kuchařek Magdaleny Dobromily Rettigové, která je taková nejznámější. Její recepty nejsou nějak objevné nebo zvláštní. Ty recepty odpovídají tomu, co se v té době vařilo, nebo co bylo publikováno všude možně. A mezi moje oblíbené autory patří Franz Georg Zenker, což byl dvorní kuchař Schwarzenbergů na začátku 19. století. On kromě té šlechtické kuchyně psal i kuchařky, které byly určené pro měšťany nebo střední vrstvy a ty recepty byly trošku zjednodušené. Byly tam trošku levnější suroviny, aby to dokázal připravit i ten, řekněme, běžný člověk.
A když se podíváme na tehdejší suroviny, předpokládám, že se také dost liší od dnešních nákupů v supermarketu. Existují nějaké zapomenuté suroviny, které byste rád navrátil do dnešní kuchyně?
Z takových těch, řekněme, méně neobvyklých by se mi líbily lesní jahůdky. Naše zahradní jahody byly podle všeho vyšlechtěny celkem pozdě. V jedné knížce z roku 1927 se píše, že zahradní jahody jsou celkem novinka, nebo je tam u nich psáno, že je to něco moderního. Lesní jahůdky mají lepší chuť, ale je teda velice pracné je sbírat nebo nasbírat jich tolik, aby to bylo nějaké zajímavé množství ke konzumaci.

Z těch věcí, které byly dříve dostupné, tak mě třeba zaujalo to, že v 19. století se hodně používalo telecí maso. Možná proto, aby se nemusela ta kráva tak dlouho vychovávat do velké velikosti. Rettigová dokonce vydala takový tenký spis s pojednáním o telecí mase, kde píše, že telecí maso je laciné, dá se rychle připravit, je chutné a zdravé.
Používaly se různé druhy zvěřiny nebo zpěvní ptáčci, kteří jsou dnes chránění, nebo třeba raci, kteří byli běžně dostupní v řekách. Po většinu 19. století nebo aspoň v první polovině byl třeba hrozně běžný losos, který se vyskytoval i tady na Vltavě a všelijaké koroptve nebo třeba želvy. Dneska se objevuje želva nádherná, která je invazivním druhem. Řekněme, že kdo by chtěl zkusit želví polévku, která se vyskytuje snad v každé kuchařské knížce od 18. až do začátku 20. století, tak to může zvážit.
No to se tedy přiznám, že kdybychom to vztáhli zase zpátky k tomu dnešnímu supermarketu, neumím si představit, že si jdu koupit želvu jinam než do zverimexu.
Jsme zvyklí, že supermarket prodává pouze masa už naporcovaná a zafóliovaná. Tehdy se samozřejmě prodávalo na trhu například drůbeží i s peřím. Třeba ve Francii se dodnes často prodává ještě drůbež nebo nějaká pernatá zvěřina, alespoň s pařáty a s tou neoškubanou hlavou. Takže pořád víte, co kupujete, protože to vypadá jako ten původní pták.

Vy se snažíte nejen uvařit, ale i dobově ta jídla podávat. Je to tak?
Myslím, že když historické jídlo naaranžujete nebo budete podávat tím moderním způsobem, tak se vytratí velká část toho kouzla nebo historičnosti toho pokrmu.
Jak přistupujete k té samotné přípravě? Používáte dnešní technologie nebo se snažíte vyvarovat i jim?
Bohužel bydlím v moderní novostavbě, takže nemám tady třeba krb nebo nějaký sporák s otevřeným ohněm, abych tady mohl nad plamenem opalovat štětiny z kančí hlavy. Je mi to trochu líto.
Na tom postupu asi nezáleží, jestli to uděláte tak, nebo onak. Dříve se peklo maso na rožni napíchnuté nad ohněm a bylo to velké umění vůbec regulovat oheň, umět správně zatopit a opéct to maso tak, aby bylo udělané, mělo křupavou kůrku, ale zároveň nebylo vysušené. Dnes nemám ani možnost nebo příležitost se to někde naučit, protože mi chybí to dobové zařízení. A jinak bych řekl, že je důležité mít některé dobové nádobí, hlavně formy, do kterých se různé věci prostě nalévaly a nechalo se v tom ztuhnout. To potom dělá ten velký efekt.
Jak to vlastně vy osobně máte s kávou? Dáváte přednost modernímu pojetí výběrové kávy nebo spíš těm historickým metodám a podobám?
Tak na začátku 19. století se káva připravovala takovým způsobem, při kterém budou čtenářům vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Osobně dávám radši přednost tomu dnešnímu nebo modernějšímu. Potom na konci 19. století už existovaly různé překapávače, nebo oni tomu říkali kávovary, ale byly to nějaké konvice s kahanem. Nebo se to nechalo překapat skrz nějaké sítko, takže to už bylo modernější.
Přečtu vám, jak se káva dělala v roce 1826 a později podle Rettigové. Tehdy se káva prodávala vždycky surová, protože se věřilo, že zelená neupražená káva je vlastně nezničitelná a nikdy se nezkazí a lidé si ji pak pražili doma. Takže, káva zelená se vysype na pánvičku nad uhlíkem, pořád se s ní míchá, až trochu žloutnout a vůni ze sebe vydávat počne. Tu se kousek tlučeného cukru na ní nasype a hezky do hněda mezi ustavičným mícháním se upraží.
Pak se umele a do připravené vařící vody zavaří, nebo do zřízené k tomu mašiny dá. Vaří kdy se však hrnku, tak se pokličkou přikrýt musí, aby z páru chuť nevyšla. Čištění kávy je z nejpříhodnější tento prostředek. Vezme se kousínek žloutku, rozklechtá se v studené vodě, a když káva v nejlepším varu, tak se to tam vleje. Nechá se ještě jeden var přejít, zaleje se trochu studenou vodou, nechá se jen chvilenku ustát a je jistě čistá jako křišťál. Na jeden koflíček kávy dává se nejméně 60 zrnek. Když se káva sleje, tak se na to zase nalije vody, nechá se to vyvařit a schová se to k příštímu vaření na místo vody.
To zní opravdu zajímavě a já osobně bych si takovou kávu asi nedala. Jaká byla ta tehdejší kávová kultura podle dobových záznamů? Je pravda, že to bylo takové to společenské pojítko?
Já myslím, že ano. Lidé se potkávali v kavárnách, které se začaly objevovat už někdy v 18. nebo možná už i v 17. století, ale v tom 19. století už byly běžné. Tak jako se v Anglii prosazoval odpolední čaj, tak u nás to byl zase káva. Při odpoledních návštěvách se podávala vždycky káva, a jinak se pila ráno a pila se také po večeři.
Nejspíš to byl takový ukazatel společenského statusu, možná znáte pojem pravá zrnková káva. To občas bývá v historických románech nebo v nějakých filmech ze starších dob. Do kávy se tehdy přidávaly různé příměsi. Skutečná káva byla velmi drahá. A lidé také věřili, že je velmi těžká na žaludek nebo špatně stravitelná. Dávaly se do ní různé příměsi, aby ten špatný účinek snížili. A také se třeba do kávy dávala spousta smetany. Ne mléka jako dnes, ale smetany, aby byla káva výživnější.
To už jsme teďka trochu nakousli, zapomenuté kávové náhražky. Ochutnal jste někdy něco takového?
Musím přiznat, že mám rád meltu, což se tomu říkalo cikorka nebo cikorie. To je pražený kořen čekanky. Pak byly různé náhražky z obilí, ze šípků, objevila se i fíková káva. Četl jsem, že se používalo všechno možné, třeba i hrách, jakékoliv kořeny, které nebyly jedovaté a snadno se pražily. Používaly se i pecky z jablíček, hrušek nebo z meruněk. Dokonce i žaludy, které údajně tehdy měly nějaké zdravé, prospěšné účinky.
Tehdy se tedy na kávu nahlíželo spíš jako na nápoj, nebo šlo o ingredienci na pečení a vaření?
Byl to hlavně luxusní nápoj, ale používala se i v kuchyni.
Co byl klasický dezert nebo pečivo z 19. století, který si naši předkové u kávy mohli vychutnat?
Já bych neřekl, že byl asi nějaký úplně typický, ale možná právě ta bábovka. Anebo se pekly různé takové jako malé řekněme zákusky, nebo něco, co vypadalo jako dnešní vánoční cukroví. Prostě takové jemné čajové nebo kávové pečivo. Z nějakého lineckého nebo perníkového těsta. Do toho se dávala třeba skořice, hřebíček, někdy anýz a pak se z toho vykrajovaly nějaké menší kolečka nebo rohlíčky.

V čem se lišil tehdejší servírovací porcelán a sklo od dnešních moderních kávových šálků?
Já myslím, že tím, jak se dneska káva připravuje, hlavně v nějakém espresso kávovaru nebo automatu, tak každý dostane svůj šálek. Tehdy i tím, že kuchyně a jídelna nebo salon byly často daleko od sebe, někdy v jiném podlaží, tak byla nutnost různých souprav a servisů. Takže káva se vždycky potom přelila do konvice, k tomu byly šálky, které bývaly často větší než dnes. Možná by nás překvapilo, že i cukřenky bývaly velké a konvičky na smetanu také. Někdy byly skoro velké jako samotná kávová konvice, protože se káva ředila, aby se zjemnila ta škodlivost kávy.
Teď se tedy posuneme trochu do dnešní doby. V běžném životě pracujete v rodinném vinařství u Jeňoura v Prušánkách. Daří se vám i tady nějak vlastně propojovat historii s dnešním způsobem zpracování vína a gastronomií?
Úplně ani ne, protože nejsme ten typ podniku, kam by se takové historické jídlo hodilo. Spousta lidí sem jezdí na takové ty tradiční moravské věci, na moravské jídlo. Párkrát jsme tady dělali večeři v historickém duchu. V jedné části sklepa jsme dali bílý ubrus, donesl jsem všechno svoje nádobí a celé jsme to načančali. S bráchou, který je tady jako šéfkuchař, jsme připravili menu o pěti, šesti chodech podle dobových receptů.
Před pár dny vám také vyšla kniha s názvem Staromilcova panská kuchařka. Čtenářům slibuje dobové recepty, které si zvládnou uvařit i dnes u nich doma. Na co se ještě můžeme v knížce těšit?
Vybral jsem tam asi 80 receptů. Snažíme se vybírat recepty, které jsou, řekněme, takové zajímavé nebo typické pro 19. století, které už se třeba dneska moc nedělají, nebo se v té době dělaly úplně jinak. U každého receptu mám úvod o tom, proč jsem to jídlo vybral, nebo ze které přesně doby, ze které knížky, čím bylo zajímavé, nebo jak vzniklo. A kromě těch receptů je tam i pár kapitol o tom, jak se v 19. století jídlo servírovalo, z čeho se skládalo menu, jaké bylo nádobí a takové ty všeobecné informace o servírování a podobně.
A jak dlouho jste knížku připravoval?
Spoustu receptů už jsem měl tak nějak vyzkoušených, nebo řekněme, ne úplně vybraných, ale už jsem je třeba někdy vyzkoušel, nebo mě zaujaly, takže to sepsání potom samozřejmě nějakou dobu trvalo. Celé jsme to dali dohromady během roku.
Už 21. 11. vychází na Pardubickém kávovém festivalu nové číslo našeho tištěného magazínu Okafi, které je zaměřené na historii a vývoj kávového oboru. Pokud vás proto toto téma zajímá, srdečně vás zvu i k přečtení nejnovějšího čísla magazínu. No a já moc děkuji Vítězslavovi za dnešní rozhovor, nejen o kávě, ale především o době minulé.
Moc vám děkuji za pozvání.