Pocit bezpečí, nebo chuť – za čím chodíte do kavárny vy?

Dobře mě poslouchejte, co vám teď chci říct.

Známe to snad téměř všichni a tento kavárenský sentiment slýcháme už od dob, kdy výběrová káva ještě nebyla ve slovníku a ovesné mléko jen přeřeknutí se z kravského. Kavárna je místem pro odpočinek, pocit bezpečí a trávení času s blízkými. Není tomu jinak ani dnes a nutno podotknout, že v dnešní vystresované a na výsledek orientované době je takové místo možná ještě více zapotřebí. Pouze se to samotné místo skloňuje dnes trošičku jinak, než tomu bylo před obrovským boomem výběrové kávy.

Dříve se kavárny designovaly pro co největší pohodlí zákazníka – polstrované židle a křesla, prvotřídní servis u stolu s úsměvem od ucha k uchu, káva také byla černá jako uhel a levná, a tedy s ideální dávkou mléka a cukru zahřála naše srdce při každé návštěvě. Kavárny byly prostorem pohodlí, ale především akcelerátorem mezispolečenské debaty na různá témata.

Právě kvalita kávy se s naší dnešní náročností na kvalitu zrn a přípravy stává jakýmsi prokletím – častěji se setkávám s lidmi, kteří na tu nebo onu kavárnu nadávají, protože tam dostali špatnou kávu; opačný případ je spíše výjimkou. Vzniká otázka, zda tomu tak skutečně je a zda jen neprovádíme hnidopišskou pedantrii na úrovni těch nejmenších chuťových nuancí místo toho, abychom se plošně spokojili s už tak vysokou kvalitou kávy ve většině kaváren. Pro pokračování pracujme s tím, že kvalita nabízené kávy v dnešních výběrových kavárnách nehraje takovou roli – profíci se možná shodnou na tom, kde je nejlepší/nejhorší, ale drtivá většina kávopičstva je rozdistribuována celkem rovnoměrně.

Dostávám se tedy k tomu, že atraktivita oblíbených kaváren nespočívá tolik v nabízené kávě, ale spíše v pocitu, který je ve vás vyvoláván, jakmile se v tomto prostoru ocitnete.

Ať už je to ztělesněním toho známého hygge nebo osobností baristy nebo pocitem úniku z chaotického světa, ve kterém všichni více či méně žijeme. Kavárna pro nás vytváří pocit bezpečí a příslušnosti – proto se raději vrátíme do takové, která je bezpečná a příjemná, než do té, která má o něco lepší kávu než jiná. Nevylučuji, že pro některé lidi může být právě dobře připravený šálek tím hygge.

Jak se proměnila kavárna?

Jak jsem již naznačil na začátku článku – kavárna jako prostor se výrazně proměnila. Dříve člověk v ní chtěl a měl zůstat značnou část dne; vzpomeňte si na kavárny vídeňské kultury. No, v dnešní době jsou výběrové kavárny spíš designované minimalisticky – tvrdé židle, lavice, jednoduchý vzhled. Strategie je taková, aby člověk sice zůstal. Ale ne moc dlouho, jinak by kavárna ztrácela obrat a výdělečnost.

Tyto prostory se také staly útočištěm pro digitální „nomády“, kteří pracují od počítače – a tedy i zavedení některých opatření jako jsou „laptop free“ místa nebo neexistence wifi jsou důkazem toho, že kavárny často musí balancovat nad problémem, jak přivést co nejvíce konzumentů, ale aby se nezdrželi příliš dlouho.

Pracuji jako barista již několik let a takové opatření chápu – chci, aby se kavárnám dařilo – a také chovám určité sympatie strohým a minimalistickým prostorům. Inu, jsem mimo jiné i ten profesionál, který si zajde na to „o chlup“ lepší kafe přes půl města.

Nicméně shledávám s touto novotou jakýsi zasmušilý sentiment – zda se z kaváren, které byly pohodlné pro všechny, nestává jakýsi jednorozměrný komfort, ve kterém si najde to své pouze společenská bublina, jíž jsem součástí.

Chtějí všichni, co chodí do kaváren, zůstat v kavárně?

Do teď jsem pracoval s tím, že si lidé přijdou do kavárny pro to „své oblíbené“ (odpočinout si, zažít hezký čas atd.) a znamená to si tam posedět. Věřím, že myšlenka psychohygieny se váže spíše na „dám si to tady“ než „vezmu si to s sebou“. Ale neměli bychom podceňovat ani skupinu lidí, pro které je tento únik z nějakého životního chaosu sice krátký, ale stačí jim. Pro některé není kávový odpočinek půlhodina/hodina, ale pětiminutová cigaretka na cestě z finančáku k uřvanému dítěti.

Vedeme intenzivní debaty kolem ekologické krize a klimatického zachování, kdy základním krokem je právě ten krok jednotlivce jako takového. Ale ptám se, zda tento prohřešek vůči životnímu (měl bych říci urbanistickému) prostředí není přece jen vykoupen snížením kortizolu jedince, který má zrovna (jak mi tomu všichni říkáme) lítačky a tohle je jeho jediná stálice s kvantifikátorem odpočinku. Je to rychlé a snad i efektivní – taková mentální protéza.

Oproti tomu lidé, kteří jsou s to dovolit si v kavárnách zůstat, prožívají formu terapie, za kterou by mě vystudovaní psychologové hnali. Terapie mezi lidmi; s knihou; okulibé scenérie; nebo sdílením s dalšími lidmi.

Ubývá této terapie nebo cítíme pocit bezpečí více?

S modernizací kavárenského prostoru se vytvořila nová skupina příchozích do kaváren, čímž jsou hosté, kteří si berou nápoje s sebou. Ti, kteří stále zůstávají v kavárně, tak museli projít určitými změnami a možná rozšířit své řady.

Věřím stále tomu, že většina má na mapě zapnutou trasu do své oblíbené kavárny právě proto, že si chtějí mentálně odpočinout – nebo naopak pookřát. Může to být z různých důvodů. Spoustu jsme jich v článku již naznačili a jistě mezi ně patří i ti, kteří z osamoceného home office hledají práci v prostředí protepleným lidským smíchem a příběhy. To je důvod, proč většina z nás chodí do kavárny – sdílet teplo našeho srdce nebo toužíc po lidském doteku nechávat si poklepat na rameno s pocitem, že všechno bude v pořádku. A proč chodíte do kavárny vy?

Tento článek měl především sloužit jako místo k odstupu (myšlenkové zastavení a prodlení životního chaosu) na rozklíčování a zamyšlení se nad tím, proč zrovna vy chodíte do kavárny a co vám tyhle návštěvy dávají. V repetitivním shonu, ve kterém je lehké skončit, je snadné na to, co nám tyhle návštěvy dělá milé, zapomenout… ale co já vím, třeba je lepší chodit na pivo.

To by pro dnešek stačilo, přátelé.

Zdroj titulního obrázku: Rosalyn