Janek Rubeš, český dokumentarista, novinář a tvář projektu Honest Guide (a jeho české verze Kluci z Prahy), už roky ukazuje město takové, jaké opravdu je – krásné, živé, ale i plné pastí na turisty. Spolu s kolegou Honzou Mikulkou mapuje pražský život s důrazem na otevřenost, etiku a srozumitelnost. Když jsem se s ním potkal, mluvil stejně jako ve svých videích – přímo, s jiskrou a bez kudrlinek. O tom, jak se proměnila Praha, média i on sám, mluví v našem rozhovoru.
Kompletní a nezkrácený rozhovor si můžete poslechnout v našem podcastu na Spotify a Apple Podcasts.
Ahoj, Janku. Díky, že sis na mě našel čas. Kdy tě poprvé napadlo, že bys rád točil víc než jen turistické tipy — že chceš „rozkrývat“ nešvary, podvody a všemožné turistické pasti? Co tě k tomu přimělo?
My jsme je začali naopak. Nejdřív jsme točili o podvodech v pořadu Město podvodů? a Praha vs. prachy s Markusem Krugem. A přes nějaké peripetie a mou únavu z natáčení Podvodů jsme s Honzou Mikulkou začali dělat naopak průvodce pozitivnem – to znamená ukazovat to hezké. I přesto jsme se pak částečně dostali k tomu, že když cestou k hezké kavárně narazíš na špatnou, tak to stejně zmíníme. Takže jsme to měli možná naopak, ale ve finále jsme se asi víc věnovali těm pozitivnějším věcem. Ale možná české diváctvo víc zajímají třeba ty podvodný věci…
Kdyby ses teď ohlédl zpátky za všemi těmi projekty, které jste udělali, všemi těmi videi, které jste vydali: Udělal bys něco jinak? Bylo něco, čeho třeba zpětně lituješ, ať už že jsi to vůbec vydal nebo že jsi to zpracoval jiným formátem, než jak bys to udělal dnes?
Asi bych spoustu věcí dělal jinak, ale to je nějaký přírozený vývoj osoby. Některé věci mi z dnešního pohledu přijdou dětinštější. Teď jsem se zrovna vracel k momentu, kdy jsem stál na Staromáku před směnárnou a turistům jsem říkal, ať tam nechodí – a dělal jsem to celý den. Bylo to asi dost aktivistické, dneska už bych to takto asi nevydržel dělat, to by mě rozčilovalo, vykašlal bych se na to po hodině. Tehdy mě to ale strašně bavilo, měl jsem tu čistou naivitu, že ten problém chci prostě vyřešit. Asi to mělo větší dosah, protože tam byla hodně vělká upřímnost. A neříkám, že teď v těch našich videích je něco falešného – to není. Ale byly to zkrátka hodně ryzí začátky. Teď se nad tím mnohem víc zamýšlím. Více se rozmýšlím, jaká slova použít.
Ty děláš dvojjazyčně tentýž formát. V angličtině je to Honest Guide a v češtině Kluky z Prahy. Mě by zajímalo, kde je těžší prorazit. Na té české nebo na té mezinárodní scéně?
Nedokážu to takhle popsat. My jsme si nedali za cíl prorazit na nějaké scéně. Před deseti lety jsme začali dělat něco, co tu nikdo nedělal. To neznamená, že jsme v tom nějak výjimeční. Tehdy se dělaly tištění průvodci, ale nebylo normální, aby ti někdo ve videu říkal „tady je tohle a tohle je tam“. Když jsme to první video natočili, tak jsem se na to koukal a říkal si, že to je úplně debilní – říkám tam turistům, jak se mají dostat z letiště do centra Prahy a jak mají jet autobusem. Co to je za blbý video?! A dneska už to je úplně normální. Dneska, když skroluješ Instagramem, tak tam máš každý druhý video v tomto formátu. Stal se absolutním standardem. Takže já si myslím, že jsme přišli v dobrou chvíli s docela chytrým formátem, který Honzík skvělé vymyslel. A k tomu proražení mezi těmi lidmi… do Prahy jezdí miliony turistů, takže ukousnout si z toho pár lidí, kteří koukají na ta videa, není zase tak složitý. Ale nechci tu naši práci zase úplně schazovat.
Jedno z vašich posledních videí ale způsobilo docela rozruch, který tě dovedl až k soudu. Můžeš našim čtenářům podrobně vysvětlit, co je předmětem té kauzy, pokud je to náhodou minulo?
Předmětem kauzy je, že jsme natočili video o místě, kde docházelo k určitým roztržkám mezi turisty a personálem. Místo navštívil Honzík a objednal si tam pivo. Dostal rozlévané pivo do plastového kelímku, což nám přišlo poměrně nestandardní a upřímně to bylo něco, co jsme opravdu nečekali a nikdy předtím neviděli. Na základě toho vzniklo následně video, které je dostupné jak v češtině, tak v angličtině. Dotyčná restaurace se nyní brání soudní cestou, řízení stále probíhá. A jelikož se celý spor týká piva, začala si toho po zahájení soudního řízení samozřejmě všímat i některá média.
Je něco, co tě na tom celém sporu překvapilo? Ať už to byla reakce lidí, médií, nebo nějaké právní bariéry, které do toho vstoupily?
Překvapilo mě, jakou sílu stále mají tradiční média. Můj oblíbený komentář na jedné mediální platformě byl ve stylu: „Kdyby se o tom nepsalo, nikdo by se o tom nikdy nedozvěděl, protože nějaké YouTube video přece nikdo neviděl.“ Říkal jsem si ale, že to přece není pravda — YouTube video zhlédne víc lidí než článek. Přesto mě zarazilo, jak velkou sílu ta média pořád mají, jak funguje titulní stránka a jak dokáže téma v lidech zarezonovat. A jestli mi na tom něco bylo líto? Asi ne. Podpora od lidí je pro nás naprosto ohromující — je jí obrovské množství a sledujeme to s otevřenou pusou.
Kdyby ses teď vrátil v čase do momentu, kdy jsi na ten problém přišel, prezentoval bys to nějak jinak?
Nechtěl bych, bál bych se. Obával bych se, že by tady fungovala určitá forma sebecenzury. Kdybych tehdy věděl, že dojde ke sporu, asi bych měl obavy do toho vůbec jít. Ne proto, že bych se bál, že nějaký spor prohraju, ale protože se tím ponoříš do takového zvláštního bahna.
Možná uvedu příklad směnárny na Staroměstském náměstí. To byla jedna z prvních kauz, kdy mi někdo skutečně vyhrožoval vězením za to, co dělám. Stáli jsme před směnárnou a upozorňovali na to, že jde o místo s vůbec nejhorším kurzem v Praze – tehdy tam dávali za 1 euro 15 korun. Turisté tam často plakali, volali policii, bouchali na okna, protože přišli o peníze. Dnes bych si už nedovolil stát tam celý den a mávat na turisty se slovy: „Tady si neměňte, tady to je špatné.“ Protože vím, že by okamžitě nastoupili právníci. Ale pak si říkám – dokážeme se vůbec bavit o tom, že škody, které tihle lidé napáchali v naší zemi od 90. let, se dají vyčíslit v penězích? Možná jde o miliardy. A přitom do kamery říkali, že turisty „finančně vzdělávají“. Tahle směnárna nakonec přišla o licenci, protože se prokázalo, že porušovala pravidla. Takže když na mě tehdy křičeli: „My jsme tady od 90. let a ty s tím nic neuděláš!“, ale pak si nesli tu ceduli v podpaží, měl jsem z toho upřímně dobrý pocit.
Tohle mě opravdu rozčilovalo, protože ta škoda byla obrovská – a co je horší, děje se to pořád dál. Je to úplně mimo pozornost Čechů, protože proč by nás mělo zajímat, že si nějaký turista špatně vyměnil peníze? Spousta lidí si řekne: „Měl si to líp přečíst, to je jeho problém.“ Jenže je dobré si uvědomit, že ten člověk se pak vrací domů s tím, že ho v Česku podvedli. Říká si: „Češi mě podvedli, Češi jsou zloději, mám zkaženou dovolenou.“ A přitom často nešlo vůbec o malé částky.
Když odbočíme od konkrétních kauz a ještě se vrátíme k restauracím jako tématu, jak často se setkáváš s tím, že ti ve službách slíbí kvalitní produkt nebo službu věc, ale pak servírují něco jiného? A děje se to jen Praze nebo sis toho všiml i v menších městech?
Myslím si, že v Praze – konkrétně v té turistické části – je to na některých místech v podstatě standard.
Pro mě je to přesná definice turistické pasti: za vyšší cenu dostaneš nižší kvalitu.
Když si v Brně objednáš guláš za 450 korun, pravděpodobně víš, že půjde o jeden z nejlepších gulášů, jaké si můžeš dát. Že zvíře, ze kterého pochází, mělo hezký život, běhalo po louce na slunci a všechno působí poctivě. Když si ale v Praze dáš guláš za stejnou cenu, je dost možné, že pochází z plechovky ze slevy, knedlík je ten nejlevnější prefabrikát a pizza za pět set může být klidně mražená. Říkám to samozřejmě obrazně, nemluvím o konkrétním podniku. Bohužel ale tyhle turistické pasti v Praze stále existují. Fungovat můžou jen díky tomu, že příliv krátkodobých turistů do Prahy je pořád obrovský. Přijedou na jeden den a druhý den už tam stojí noví. Ti jdou zase do stejné restaurace a celý cyklus se opakuje.
Jsou to typické turistické hotspoty, v Praze je. toopravdu ta jedna hlavní trasa – taková turistická dálnice. A právě na tu se zaměřujeme, protože mám pocit, že jí vlastně nebývá věnována dostatečná pozornost. Samozřejmě všichni víme, kde je Karlův most, všichni znají Staroměstské náměstí. Reportéři tam pravidelně stojí a říkají: „Jsme tady na tradičních vánočních trzích.“ Ale těch zbývajících 364 dní v roce už tam nikdo nejde a nikdo o tom nereportuje. A já si myslím, že je důležité vědět, co se tam děje i v době, kdy zrovna nevyhrajeme v hokeji nebo se tam neodhaluje mariánský sloup.
Která ta oblast tě trápí nejvíc a pociťuješ, že je největším problémem?
Asi mě trápí, že nás to netrápí.
Nechci říkat, že to je nějaký velký problém Prahy – není. Praha má samozřejmě milion jiných věcí, ale mě vlastně nejvíc překvapuje, že si to tam může samovolně žít, protože to znova je pod naši rozlišovací schopnost.
Myslíš si, že by měla existovat nějaká certifikace nebo označení poctivého provozu či turisticky férového podniku? Mohlo by vůbec něco takového fungovat, nebo je to podle tebe idealistická představa?
Je to idealistická představa — nemůže to fungovat. Dřív bych si myslel, že ano, před deseti lety bych odpověděl úplně jinak. Ale dnes už ne. Dokonce už přestávají fungovat i ty dříve ověřené věci, kterým jsme jako společnost věřili. Když v mapě vidíš, že má podnik dobré hodnocení, dřív to něco znamenalo. Dnes už jsme ale tu dobu překročili, protože i podniky samy pochopily, jak ten systém funguje. Takže nálepka na dveřích už dneska taky nic neznamená. Začali si hodnocení zjišťovat, ovlivňovat, kupovat, a vstoupily do toho různé agentury. Jediné, co opravdu funguje, je doporučení — osobní doporučení od člověka, kterému věříš.
Mám nejradši mikroinfluencing. Mikroinfluenceři jsou vlastně kamarádi, kteří ti něco doporučí.
Zdroj: instagram @realhonestguide
Stalo se někdy, že se dotčený člověk nebo podnik po vydání vašeho videa polepšil?
Ne, my nefungujeme jako Zdenda Pohlreichů, že bychom ta místa napravovali. Nejsme kontroloři. V Praze se často děje, že si objednáš velké pivo, ale dostaneš tupláka. My všichni, co žijeme v této zemi, víme, že velké pivo je u nás půllitr. Oni si ale takhle vytváří novou realitu. Když se jich pak zeptám, proč dávají těm lidem velký pivo jako tupláka, řeknou mi, že na tom vydělají víc. Takže z jejich strany tady rozhodně není tendence něco napravovat. Já chci ukázat českému a zahraničnímu diváctvu, že to není normální.
Prošli jsme si tady pandemií covidu. Pocituješ, že se během toho nějak ten cestovní ruch v Praze změnil?
Na tu dobu covidu jo. Všechny ty restaurace, které dřív měly nápisy jenom v angličtině a obrázkový menu, tak najednou, na ten půl rok nebo na to jedno léto, snížily ceny – v některých případech čtyřnásobně. Já jsem všem těm restauracím napsal recenze, vyfotil jsem ty covidový meníčka, dal jsem je tam, aby tam někde visely, aby to bylo zaznamené. Zároveň jsem ta místa samozřejmě nechtěl během té doby podporovat, protože mi to přišlo nefér. Ale jestli se potom ten turismus změnil, tak myslím, že ne. Dostal se zpátky přesně tam, kde skončil.
Na co jste ze své youtubové stránky nejvíc hrdí? Je nějaké konkrétní video, které bys vypíchl, u kterého si fakt cítil, že to něco změnilo, že jste udělali dobrou práci?
Mě napadají jen samý malý věci. Mě strašně bavilo, jak jsme zasadili trávník na Jiráskově náměstí u Tančícího domu. To byla fyzická práce, které se mně málo dostává. (smích) Bavilo mě, když jsme odhalili, jak bankomaty vymyslely fígl, jak dostat z lidí další peníze. A další fyzická věc, která mě bavila, bylo to, že jsme mohli dopomoct tomu, že na Starém Městě v kostele je zvon, na který se vybraly peníze skrz naše diváky a divačky. To mě strašně těší, když se tam každý den v šest večer rozezní hlas malého osmdesátikilového Jeníčka Nepomuckého.
To už je takový nesmrtelný odkaz v Praze.
Ten předchozí zvon tam byl prý 300 let, tak jsem zvědavný, jak dlouho vydrží tenhle.
Osobnější otázka. Tvoje náplň práce musí být psychicky a občas asi i fyzicky strašně náročná. Co tě motivuje jít dál?
Honzík hodně, samozřejmě. Ten je brain behind the operation. A dokud to baví lidi, tak to baví mě.
Má poslední otázka na tebe. My jsme redakce zaměřená převážně na kávu. Co ty a kafe? Jaký máš ke kafi vztah? Kam na něj chodíš?
Yes, káva! Já když jsem točil před lety pořad Peklo na talíři s Romanem Vaňkem, tak jsem se poprvé dostal k tomu, abych trošku pochopil, jak funguje kávovar a jak funguje espresso a co to znamená, když ta voda teče déle tím namletým zrnem. Takže jsem od té doby začal pít asi jenom espresso, což piju do teď, jako single shot. Vždycky, když si v kavárně objednám espresso, řeknu si o trošku mlíka k tomu – a sem tam se stane, že mi někdo věnuje takový pohrdavý pohled. A za mnou si čtyři lidi objednají latte a cappuccina… Kávu mám moc rád. Vypiju jí denně hodně. A kam chodím? Pro mě je důležitější ta atmosféra. Když jsem dělal rozhovor s Lukášem Hejlíkem, který tu kavárenskou scénu sleduje víc, a zmínil jsem, že mám rád Staropražskou galerii, tak mi bylo sympatické, že neví, o čem mluvím. Takže kdybyste chtěli na kávu do Staropražské galerie, doporučuji v Praze.
A tady v Brně máš nějakou oblíbenou?
No, teď jsme byli v jedné, která na mě byla už hodně hipsterská – ten SKØG. Ta naproti v tom podzemí se mi také líbí– PF cafe. Do Café Placzek chodíme, protože máme kamaráda, který se jmenuje stejně, takže mu vždycky odtud pošleme fotku. V Praze nemáme takováhle místa. Třeba jednou…
Třeba přijde nějaký kávový Honest Guide a začne tam dělat nějakou osvětu.
Tak to by musel zmizet masový turismus. To se nestane.
To se nestane. Janku, já ti moc děkuji za tvůj čas. Užij si zbytek svého času v Brně a třeba někdy zase na slyšenou.
Zkusím to. Děkuji moc.
Zdroj úvodní fotografie: Lukáš Bíba
