Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Stojím u kávovaru, napěním mléko, vezmu lžíci a s grácií, kterou dneska nikdo nedocení, naložím na cappuccino pořádnou bílou čepici. Pěna byla tak hustá, že by na ní přistál i vrabec a ani by se nepropadl. Žádný latte art, žádná srdíčka, žádné tulipány. Prostě: šup lžící, hotovo.
A aby to nevypadalo moc smutně, vzala jsem kakao nebo skořici a posypala vršek. Někdy i přes šablonu, aby tam byla hvězdička, srdíčko nebo list. To byla naše tehdejší verze „umění na kávě“. Host byl spokojený, cappuccino vonělo po skořici a nikdo neměl potřebu vytahovat mobil a fotit. Vlastně – mobily skoro nefotily. A když jo, tak to cappuccino skončilo někde na CD „Dovolená 2003“, ne na Instagramu.
Když nikdo neřešil estetiku
Dneska řešíme, jestli je pěna hedvábná, jestli se tulipán naklonil o dva stupně a jestli je srdíčko dostatečně symetrické. Tehdy? Hlavní bylo, že káva byla teplá a pěna sladká. Když jsem při přenosu šálku na stůl do té bílé čepice omylem ťukla a vznikla tam díra – nikdo neprotestoval. Host to prostě vypil a ještě mi poděkoval.
Trénink baristy postaru
Dnešní baristé si točí zápěstí před zrcadlem a trénují latte art celé hodiny. My jsme trénovali maximálně to, jak nepřipálit mléko a nevylít půlku konvičky na bar. Největší zkouškou bylo, jestli pěna vydrží stát a nespadne dřív, než cappuccino donesete hostovi. A přiznám se – mělo to svoje kouzlo.
Pamatuju si děti, jak si z cappuccina slíznou tu obrovskou čepici s kakaem a úplně svítí. A vlastně – kdo z nás to nedělal? Bylo to takové malé štěstí navíc.

Od čepice k srdíčku
Pak přišel latte art. Pomalu, nenápadně, nejdřív do pár kaváren, kde si baristé přivezli inspiraci z Itálie nebo Skandinávie. Najednou už pěna nesměla být kopcovitá a hutná, ale musela být jemná a krémová. A místo posypky přišlo srdíčko. Nebo tulipán. Nebo labuť. A najednou se cappuccino stalo malým obrazem.
A posypka? Ta se stala skoro sprostým slovem. V lepších kavárnách ji radši ani nevyndávali, aby si o ni náhodou někdo neřekl. A když si řekl? Většinou následoval baristický pohled typu: „Opravdu to chcete?“ Přitom – přiznejme si – chuť skořice na té hutné čepici měla svoje kouzlo.
Retro nálada
Dneska, když na to vzpomínám, mám chuť si někdy udělat takové retro cappuccino. Prostě pořádná pěna, lžící nahoru, zasypat skořicí a žádné srdíčko. Vrátí mě to do doby, kdy jsme kávu pili víc kvůli té chvíli u stolu než kvůli fotce. A kdy barista nebyl performer, ale spíš člověk, co vám dal hrnek radosti.
Nechci říct, že dnešní kávová kultura je špatná – naopak, posunuli jsme se o celé galaxie dopředu. Máme výběrovku, filtry, cold brew a mléčná pěna je konečně to, co má být. Ale občas je fajn vzít lžíci, nahodit na kávu pořádný kopec a vrátit se na chvilku zpátky.
A kdo ví, co přijde dál?
Možná se za dvacet let budou smát i našim dnešním labutím.
Možná budeme pít kávu z kapsle, která sama udělá hologram jednorožce na povrchu.
Ale ať už bude na cappuccinu srdíčko, čepice ze sněhu nebo hologram, jedno zůstane: káva je radost. A já jsem ráda, že jsem si zažila obě éry – tu se skořicovou čepicí i tu s tulipány. Protože bez té první by ta dnešní neměla takové kouzlo.
A pokud byste se tu správnou – moderní – mikropěnu chtěli naučit i vy, mrkněte na moji nabídku kurzů, kde nabízím mimo jiné právě i latte art školení.