Hodně lidí se mi ozvalo s tím, že někteří zákazníci nemají žádný respekt a stává se, že na obsluhu třeba luskají, aby jim odnesla kafe, pískají, když si chtějí objednat, nebo se dožadují pozornosti v momentě, kdy má servírka plné ruce. Mně se třeba stalo, že mě paní, která seděla na zahrádce, chtěla přivolat tak, že začala lžičkou cinkat o skleničku. Nevím, kde se v některých lidech bere přesvědčení, že jsou něco víc než mladé holky, které jim vaří kafe.
Návštěvníci gastropodniků se také často nespokojí s nabídkou v jídelním lístku a chtějí ve svých objednávkách provádět různé změny. Spousta z nich se dá lehce připravit a obsluha je často ochotná tyto změny provést. Někdy to však nejde, ve spoustě podniků mají zaměstnanci od vedení vyloženě zakázáno změny v jídelním či nápojovém lístku provádět. A bizáry jako cappuccino bez mléka nebo lívance Benedikt bez lívanců není třeba víc komentovat. Někteří se však s prostým „omlouvám se, ale není to možné“ rozhodně nespokojí.
Ti lidé, co se s tebou přišli vyloženě pohádat, ti jsou nejhorší. Člověk se ráno prostě špatně vzbudí a jde si to vybít na nejbližšího baristu či baristku.
- Minul vás první díl? Přečtěte si také Storytime 1: Trampoty baristů, aneb co všechno jsme si už v gastru zažili
Zaplatí to kamarádka!
Lucii na směnu přišla v 9 ráno slušně podnapilá paní, která žádala o deci červeného. Lucie jí tu decku nalila, i když se značnou nedůvěrou. Pak si paní dala druhou deci a když chtěla třetí, Lucie jí řekla, že se omlouvá, ale už jí nenalije. Vysvětlila jí, že se nachází v brunchovém bistru, je 9 ráno a není vhodné, aby tam nadále pila alkohol. Požádala ji o zaplacení a o odchod. Paní se však začala vymlouvat, že za chvíli přijde její kamarádka, která za ni víno zaplatí. Po půl hodině stále žádná kamarádka nepřicházela a paní se začala balit a odcházet. Lucie jí připomněla, že stále nemá zaplaceno, načež se s ní dotyčná začala hádat, že prostě platit nebude. Do toho se náhle zaplnila celá karávna a holky na směně nestíhaly. Na paní zavolaly policii, protože to nebylo poprvé, co tohle udělala. Navíc poté zjistily, že odmítá platit i v jiných podnicích. Paní policii řekla, že další den dojde její dcera a dluhy zaplatí. To se ale nestalo a její útratu musela platit Lucie a její kolegyně, které s ní byly na směně.
Chci mít za barem jen hezký lidi
Mariana pracovala v kavárně s kuchyní, kde se připravovaly snídaně a různé snacky. Její kolegyně kuchařka si sama od sebe udělala baristický kurz. Byla hodně šikovná, milá a pracovitá. Zeptala se provozního, jestli by mohla čas od času vzít i baristickou směnu, že ji to za kávovarem baví. Řekl jí jen, že se uvidí. Chvíli po tom ho Mariana slyšela mluvit s jinou kolegyní, se kterou to řešil. „No to asi ne. Já chci mít za barem jenom hezký lidi.“ Tím narážel na to, že měla slečna nadváhu.
To jsou ale hnusný dveře
Zuzana měla normální klidnou směnu, když se jeden ze zákazníků zvedl se slovy, že jde na toaletu. Než však do místnosti vstoupil, všiml si dveří do skladu. Začal se rozčilovat, že jsou škaredé a plastové a nahlas nadával. Začal do dveří také mlátit pěstmi a kopat. Potom řekl, že radši pomočí strom, co mají před kavárnou. Po tomto incidentu ještě nezapomněl napsat špatnou rezenci.
Kdo by věřil mladé holce?
Natálie pracovala v kavárně s velmi mladým šéfem. Každý den vyváželi zákusky do jiných podniků a s tímto závozem pomáhal šéfův dědeček. Ten to dělal zdarma a moc rád v kavárně trávil čas. Rád byl blízko mladých baristek a servírek a – jak říká Natálie – rád si i sáhnul. Dělal třeba to, že sahal dívkám na zadek, hladil jim vlasy nebo komplimentoval jejich vzhled a měl velmi nevhodné poznámky. Šéf o tom věděl, ale nic s tím nedělal, ačkoliv sliboval, že zasáhne. Natáliina kolegyně se šéfem jednoho dne začala problém opradu řešit. Odpověděl jí: „A co já s tím mám jako dělat?“ Poté, co mu na to řekla, že to vyřešit musí, jelikož jde o jeho zaměstnankyně, se k rozhovoru s dědou vážně odhodlal.
Důchodce však rozhovorem vůbec nepotěšil. Děda vtrhl do kavárny a začal na Natáliinu kolegyni dorážet s tím, že jí nikdo neuvěří, že nemá žádné důkazy, že se takové věci děly a že ji udá nebo si bude stěžovat na policii. Když došlo na nadávky, kolegyně s brekem odešla. Natálie neváhala a odešla za ní. Chvíli však v podniku zůstala sama s majitelem a ten se jí zeptal, jestli opravdu odchází. Řekla, že rozhodně ano, že kamarádku v tomhle stavu samotnou jít nenechá. Majitel se v tu chvíli postavil stoprocentně na dědovu stranu, bránil ho a hádal se, že o sexuálním obtěžování na pracovišti vlastně vůbec nic neví. Po tomhle už se ani Natálie, ani její kamarádka, nikdy nevrátily. Šéf si směnu odpracoval sám.
Žádná ču*ka mě nebude poučovat!
Markéta pracovala v baru, kde prodávali také vodní dýmky. Jednoho večera se v podniku usadila skupinka mužů z ciziny a objednali si alkohol a dýmku. Už od začátku se chovali, jako by jim to tam patřilo, dělali hluk, rozbili několik sklenic a rozpálené uhlíky z dýmky jim začaly padat na nábytek a na zem. Bar byl vybavený drahými čalouněnými křesly a lakovanými stoly z masivu. Muži dokonce schválně „ze srandy“ čalouněná křesla propalovali uhlíky. Markéta je poprosila, ať si dýmku hlídají a že na ten drahý nábytek ty uhlíky prostě padat nemůžou. Začali na ni být agresivní a nelíbilo se jim, že jim říká, co mají a nemají dělat. Markéta poprosila svého kolegu, ať si s nimi zkusí promluvit on, ale dopadl stejně. Začali nadávat i jemu.
Potom šli na bar za Markétou, která v ten moment krájela ovoce, a opět na ni byli velmi agresivní. Markéta jim pohrozila, že jestli ještě chvíli budou pokračovat, zavolá policii – a ať zaplatí a odejdou. Jeden z mužů se k ní naklonil blíž a začal být ještě agresivnější. V ten moment už byl hodně opilý. Vulgárně ji urážel apod. Markéta v tu chvíli ostentativně zabodla nůž do prkénka, aby mu dala najevo, že už to opravdu přehání. Mezitím jeho kamarádi urvali nohu od jedné z židlí a ničili další věci. Markéta volala majiteli podniku a ten jí řekl, ať zavolá policii. Skončilo to zatčením.
Slečno, já budu dnes spát u vás…
Petra měla v podniku partičku neodbytných mužů, kteří se jí, samozřejmě opilí, snažili vlézt za bar a opakovaně po ní chtěli telefonní číslo. O půlnoci partička odešla a v podniku zbyl jediný muž, který si prosté ne jako odpověď nepřipouštěl. Petra zavírala až po třetí hodině ráno a když vyšla ven, čekal tam na ni. Tvrdil, že mu kamarádi zabouchli dveře od pokoje, že se nemá jak dostat domů a že nemá kde spát a že půjde prostě spát k ní. Dívka jeho nápad jednoznačně zamítla. To opět jako odpověď nepřijal a sledoval ji, když odcházela. Chvíli běžela a potom se mu ztratila v bočních uličkách. Policii nezavolala, protože ho naštěstí zvládla setřást. Kdyby ji však pronásledoval dál, určitě by to udělala. A kdo ví, co dalšího by se mohlo stát…
Letní brigáda snů
Magda jela s přítelem na celé letní prázdniny pracovat do kuchyně v jednom slovinském hotelu. Smlouvu – která byla spíše jakousi dohodou a ačkoliv ji Magda a její přítel museli podepsat – zaměstnavatel ji nepodepsal. Když o podpis žádali, dostali odpověď, že by to bylo k ničemu. V dohodě měli uvedeno, že budou pracovat 40 hodin týdně. Brzy zjistili, že realita je o dost jiná. Pracovali každý den minimálně 10 hodin a když si chtěli vzít volno na jeden den v týdnu, museli o něj jít vyloženě poprosit manažerku restaurace. Ta byla velmi náladová a často naštvaná, takže jim volno dala jen někdy. Vždy byla jako bonus nepříjemná a chovala se povýšeně.
Majitel hotelu po nějaké době s brigádníky udělal sedánek, kde se jich ptal, jak se jim tam líbí. Magda, která nikdy v žádné práci neměla problém s pravidly provozu, spolupracovníky ani s náročnou a dlouhou prací, se po otázce: „Jak se ti tu líbí?“ rozbrečela. Byla vyčerpaná psychycky i fyzicky. Řekla mu, že je toho na ni moc, všechno ji bolí a je šíleně unavená. Nikdy nezapomene, jak se na ni koukal. Usmíval se a vypadal, jako kdyby si její neštěstí užíval.
Po jednom velmi náročném dni, kdy hotel i restauraci navštívilo hrozně moc lidí, dal majitel každému 50 euro v hotovosti na ruku, protože se ten den udělala rekordní tržba. Magda už ale nebyla schopná brát to jako odměnu, věděla, že on má peněz dost a jen si je kupuje. Cítil se dobře, že měl díky penězům moc nad svými zaměstnanci. Navíc jim neustále opakoval, že je tak hodný a nechce po nich peníze za ubytování. Že za něj nebudou platit bylo napsáno i v dohodě, i tak ale urputně upozorňoval na své dobrosrdečné gesto.
Úplně nejhorší vzpomínku na slovinský hotel má Magda ze dne, kdy se převlékala ve skladu. Majitel bez zaklepání vtrh dovnitř, podíval se na ni, jak tam úplně zaražená stojí v podprsence a řekl: „Oh, I am sorry, but nice view“ (překlad: Omlouvám se, ale je to hezký pohled). Magda v tu chvíli nebyla schopná nic říct, ale dodnes je jí z toho momentu špatně.
Slovo na závěr
To je pro dnešní sadu příběhů vše. Práce v gastru by neměla být prostorem, kde si lidé vylévají frustrace, kde přestává platit slušnost, kde se toleruje šikana a obtěžování. Každý má právo na bezpečné pracovní prostředí a respekt, bez ohledu na věk, vzhled, pohlaví nebo pozici. Pokud chceme, aby služby fungovaly dobře, musíme si přestat myslet, že být hostem nebo mít vyšší pozici neznamená být jakkoliv lidsky nadřazený – jde o pouhou hierarchii povinností. Prosím, odnesme si z dnešních příběhů nejen znechucení a zlost, ale také ponaučení. Zamysleme se nejen nad chováním ostatních, ale také nad tím, jak se k druhým chováme my.
