Trocha historie – káva v obraze
Udělat nebo ocenit dobrou kávu, to je umění. To my všichni víme. Pojďme si ale ukázat kávu jako umění. Doslova. Na plátně se objevila už na začátku impresionismu, v roce 1878. Malíř Édouard Manet namaloval scénu z Prařížské kavárny. Obrazu však něco chybělo a Manet dilema nedokonalosti vyřešil tak, že obraz rozdělil na dvě části. Jednu pojmenoval V kavárně a druhá dostala jméno Roh kavárny (Koncert rohu kavárny).
V roce 1910 namaloval Bohumil Kubišta, jeden ze zakladatelů moderní malby, obraz Kávárna. Olejomalba vystihuje, stejně jako Manetovo dílo, rušné prostředí tehdejší klasické kavárny. Lidé se baví, pijí kávu i alkohol a v pozadí hraje živá hudba.
Ze známých děl stojí určitě za zmínku také dílo s názvem Noční kavárna (Terasa noční kavárny) od Vincenta Van Gogha. Dílo pochází z roku 1888 a stejně jako Kubištův obraz se jedná o olejomalbu. Předlohou byla malíři skutečná kavárna Café Le Soir na náměstí Place du Forum ve francouzské Remeši. Po dokončení obrazu napsal malíř dopis své sestře. V něm své dílo spojil s úvodní částí románu Miláček od Guy de Maupassanta s popisem osvětlené kavárny v pařížském bulváru. V dopisu také vyjádřil své nadšení z toho, že konečně přišel na dokonalou směsici barev, kterou použil na ztvárnění hvězdné oblohy. Ta na obraze Noční kavárny je vůbec první, kterou Van Gogh kdy namaloval. Jeho slavné dílo Hvězdná noc ztvárnil až rok poté.
Malování kávou
Lidé ví už dlouhá léta, že rostliny a jiné přírodniny mají barvící schopnosti. V pravěku malovali na jeskynní stěny barevnými hlinkami s tukem či vodou, v Číně pro dokonalost uměleckých děl používali čaj. No a malovat jde samozřejmě i s kávou. Zejména v posledních letech o této metodě můžete slyšet čím dál tím víc – kávové umění je v dnešní době už docela známá věc. Pojďme si stručně vysvětlit techniku a podívat se na umělce, kteří malování kávou dotáhli na profesionální úroveň.
Jak na to? Stačí vám šálek s nedopitou kávou nebo třeba lžička instantní kávy. Kávu rozmícháte ve trošce vody – ta nesmí být úplně horká. Při malování je ideální postupovat od světlých míst ke tmavým. Jedinými dalšími potřebnými proprietami jsou štětce a akvarelové papíry. Kávové malování můžete míchat s jinými výtvarnými technikami, Nuria Salcedy třeba používá hnědou tužku na obrysy.
Kávová malířka Anna Gorvits
Že se dá malovat kávou ví i Anna, která se narodila a vyrostla v Rusku, ale už od roku 2005 žije v Paříži.
Do francouzské metropole ji přivedla touha po umělecké kariéře – a kamarád, který ji tehdy přesvědčil, že kdo chce tvořit, musí poznat Paříž.
V Moskvě Anna pravidelně navštěvovala podnik, který byl přes den kavárnou a večer barem. Kávu pila ve velkém už tehdy, až v Evropě však poznala výběrovku. V Paříži poznala – a namalovala – snad každou kavárnu, na kterou při svých toulkách městem narazila. Anna byla dlouho fotografkou a malovala a psala už od vysoké školy. Své první básnické sbírky ilustrovala vlastními fotografiemi, dnes tvoří obrazy z pravé kávy. Barvu vyměnila za espresso a maluje s pouze několika odstíny hnědé.
Příběh, který Annu k malování kávou přivedl, se odehrál o několik let zpátky v jedné z pařížských kaváren. Annina (tehdy pětiletá) dcera Elise našla na zemi kartáček a chtěla s ním malovat.
Anna u sebe neměla žádné barvy, proto dcerce podala svůj šálek kávy, ať jej použije místo vodovek.
Elise namočila „štětec“ do „barvy“ a začala tvořit. Anna ji pozorovala a hned spatřila potenciál v umělecké technice, kterou její holčička právě objevila. „Nech mě to zkusit taky.“ Od té doby se toulá Paříží se skicákem v ruce a hledá novou inspiraci v každém doušku. Maluje interiéry i zahrádky, kávové nápoje a spoustu dalšího s kávovou tematikou.
Je autorkou dětských knih, organizuje umělecké workshopy a během lockdownu začala pořádat online kurzy kávové ilustrace pro všechny, kdo chtějí zkusit tvořit „s vůní arabiky“. V roce 2019 vydala svou první knihu Paris Coffee vol. 1, kompletně ilustrovanou kávou.
S Annou jsem si volala v deset hodin ráno. Tou dobou pila už třetí šálek kávy ten den. S nadšením mi vyprávěla o své práci, o Francii a o své rodině. Samozřejmě jsem nebyla první osobou, která Annu vzpovídala. Vymyslela jsem si na ni však otázky, na které ještě nikomu neodpovídala, proto doufám, že i nejskalnějším fanouškům Anny Gorvits může následující rozhovor něco přinést.
Tvoje dcera ti často připomíná, že jsi malování kávou objevila díky ní. Myslíš, že půjde – nebo už jde – ve tvých stopách? Ať už v malování nebo v něčem jiném, co děláš?
Elise kávou nemaluje, je jí čtrnáct a ještě kávu ani nepije. Když se mě ptá, kým chci, aby jednou byla, odpovídám jí, že chci, aby byla šťastná. Vůbec nezáleží na tom, jestli bude dělat stejné věci jako já, nebo si zvolí úplně jinou cestu. Teď zrovna píše a ilustruje vlastní komiks. Miluju to! Ten příběh, ty kresby – je v tom opravdu dobrá.
Ty často maluješ pařížské kavárny a ve své tvorbě se celkově hodně opakuje téma kávy. Kde bereš inspiraci? Je to opravdu jen o tvé kávové vášni, nebo máš nějakou skrytou múzu, o které tolik nemluvíš?
Miluju Paříž. Nejvíc mě inspiruje to samotné město a jeho atmosféra. Pro mě má každé město svou vlastní barvu. Když se podívám na pařížské domy, vidím barvu kávy s mlékem – jeden shot espressa, dva shoty mléka. Šedavě modré antracitové střechy a terakotově měděné komíny… to je pro mě Paříž a z toho při své tvorbě nejvíc čerpám. Když malujete kávou, pracujete se všemi odstíny hnědé – a to se k tomuhle městu dokonale hodí.
Studovala jsi film v Moskvě i v Paříži. Proč sis vybrala právě tento obor? Využíváš zkušenosti z vysoké školy ve své dnešní práci a v životě?
Než jsem začala studovat film, studovala jsem tři roky práva na Moskevské ropné a plynárenské univerzitě. Na té škole jsem měla ráda jen lidi, ten obor ne. Většinu času jsem trávila kreslením a děláním čehokoliv, co by mě od studia práv odvedlo.
Vyrostla jsem v Sovětském svazu, kde jste museli jít na univerzitu hned po střední škole – v šestnácti nebo sedmnácti letech. Jak může dítě v tomto věku vědět, čím chce být? Moje možnosti byly tehdy docela omezené – ekonomie, právo nebo architektura. Můj dědeček byl architekt, takže to byla moje přirozená první volba. Na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslela a rozhodla se pro práva.
Až ve třetím ročníku jsem náhodou narazila na malou brožuru se seznamem všech ostatních škol a univerzit v Moskvě. Tehdy jsem si uvědomila – wow, tam venku je toho tolik! Žurnalistika, design, film, móda, umění… otevřel se přede mnou úplně nový svět. Rozhodla jsem se přihlásit na filmovou školu, na obor Režie – a tam jsem konečně cítila, že jsem sama sebou, že jsem na svém místě.
Po přestěhování do Paříže jsem se dostala na filmovou školu i tady, pak jsem vystudovala ještě dvě školy fotografie – a mnoho let jsem pracovala jako fotografka. Dodnes jsem v kontaktu s přáteli z filmové školy v Moskvě – později jsem s některými z nich i spolupracovala. A samozřejmě, film, architektura i fotografie mi daly oko pro kompozici a barvu – něco, co přirozeně přenáším i do své současné ilustrátorské práce.
Naučila ses francouzštinu úplně od nuly a dokonce jsi Paříží začala provázet turisty. To je skvělé! Zdá se mi, že jsi srdcem i duší Francouzka – nebo se pletu? Jak to cítíš ty?
V Paříži dělám prohlídky v ruštině. Francouzsky sice mluvím, ale jako cizinec vlastně nemůžete Francouzům o jejich hlavním městě říct nic, co by už nevěděli.
Paříž opravdu miluju – miluju ji kreslit, ztrácet se v jejích uličkách, žít tady. Ale není to tak, že bych byla – nebo chtěla být – jen Francouzka, jen turistka nebo jen Ruska. Jsem všechny tyto osoby, nikdo se nemůže škatulkovat do jednoho slova. Stejně jako obdivuju francouzské umění, poezii a hudbu, mám hluboký vztah i k ruské kultuře.
Miluju, že moje dcera je bilingvní – že plynně mluví dvěma jazyky a zná obě kultury, jak francouzskou, tak i ruskou. Ve škole se navíc učí anglicky a španělsky – a já jí to hrozně závidím! Se všemi těmi jazyky je opravdu bohatá, a za to jsem opravdu šťastná.
Jsi malířka, autorka, umělkyně. Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Devadesát devět procent mé práce tvoří e-maily. Chtěla bych si najít agenturu, protože žádnou nemám a administrativa mě zahlcuje víc, než bych chtěla. Samotné malování mi opravdu zabere tak jedno procento mého času – a to je prostě hrozně málo. U každé nabídky spolupráce musím hodně přemýšlet… chci to dělat, nechci to dělat, vyplatí se to, nebo ne? Dokážu vyjednat lepší cenu? A jedno procento – ten tvůrčí čas – to je moje nejoblíbenější část dne!
Co miluješ? Jsou ve tvém životě, kromě malování, nějaké jiné činnosti, které tě baví nebo ti pomáhají relaxovat? Co tě dělá šťastnou?
Čtení a psaní! Mám ráda literaturu a často sahám po severských autorech. Miluju dětské a young adult knihy, protože si myslím, že autoři, kteří dokážou dětem a teenagerům vysvětlit složité věci, jsou opravdu výjimeční lidé – a to, co dělají, je nesmírně důležité. Jeden literární kritik jednou řekl, že dětská literatura je jako ta pro dospělé – jen lepší. A já s tím naprosto souhlasím.
Napsala jsem román pro mládež, který nakonec dopadl docela dospěle. Momentálně pracuji na ilustracích a obálce, protože kniha brzy vyjde. Píšu rusky, ale pokud by někdy nějaké nakladatelství chtělo koupit práva a přeložit ho do angličtiny nebo francouzštiny, byla bych velmi ráda. Bylo to pro mě velkou radostí – pracovat na svém vlastním příběhu a ilustrovat ho. Celý ten proces je pro mě novou zkušeností a milovala jsem každou jeho část.
Je to sice rozhovorové klišé, ale musím se zeptat… Kde se vidíš za pár let? Myslíš si, že inspirace pro tvou tvorbu k tobě bude vždycky přicházet a že budeš napořád umělkyní?
Nikdy nevíme, co se stane. O budoucnosti musím přemýšlet, protože mám dceru, a to je samozřejmě velká zodpovědnost. Moje budoucnost je zároveň budoucnost mé rodiny. Kdybych si měla vysnít ten nejhezčí scénář, vypadal by takto: Seděla bych v okně malého domku v horách, měla výhled na jezero, pila kávu a malovala. Manžel by mi vařil a dcera si s kamarádkami hrála na terase. Je těžké přemýšlet nad budoucností. Sovětský humorista Michail Žvaneckij jednou řekl: „Žijeme v zemi, kde ani včerejšek není jistý,“ – a měl pravdu. Nevím, kam se v životě dostanu, ale doufám, že inspiraci budu mít pořád. Inspiruje mě můj manžel, má dcera, mé město. A určitě chci v budoucnu víc malovat.
Chtěla bys něco, vzkázat našim čtenářům? Máš nějaké motto, které tě inspiruje?
Napadá mě citát z mého oblíbeného seriálu Ted Lasso: „Buďte zvědaví, neodsuzujte“ (be curious, not judgmental).
A pak ještě jeden, který často říká moje dcera:
Když existuje problém, existuje i řešení. A když řešení neexistuje, pak to vlastně není problém.
Ať už se na kávu díváme jako na nápoj, nebo jako na koncept, který inspiruje, jedno je jisté – káva spojuje svět chutí se světem tvorby. Stejně jako při její přípravě hledáme rovnováhu mezi hořkostí a sladkostí, i v umění jde o hledání harmonie. Umělci jako Anna Gorvits dokazují, že i obyčejný šálek kávy může být začátkem něčeho výjimečného – příběhu, obrazu nebo krásných chvil, které budou navždy s námi jako ty nejsladší vzpomínky.
