Co je to vlastně udržitelnost? Nejdřív jsem si chtěla ověřit definici tohoto slova, protože je podle mě v poslední době nadužívané. Často si nejsem jistá, jestli už nejde jen o marketingovou strategii a lákání zákazníků. Protože využít výčitky svědomí – a ty se v těchto tématech dají využít opravdu velmi dobře – je silná zbraň k získávání platících zákazníků. Stejně tak se udržitelností dnes chlubí řada farem a kooperativ, které si pak za svou kávu řeknou mnohem vyšší cenu než ostatní. A tím se zabýváme my v importu, farmami a zajišťováním – pokud možno – autentických a upřímných vztahů. Pokud jsou ještě k tomu udržitelné environmentálně, sociálně i ekonomicky, tak je to pro nás splněná vize. Jsem ráda, že takových případů nám každoročně přibývá a většina z těch ostatních k větší udržitelnosti stále více a více směřuje.
Definice udržitelnosti podle mezinárodních zdrojů je:
Schopnost uspokojit základní potřeby současné generace bez ohrožení schopnosti budoucích generací uspokojovat své potřeby.
Zkráceně: žijme tak, aby i ti po nás měli stejné možnosti. Nesnězme jim všechno jídlo, nevypijme všechnu vodu, nepokácejme všechny lesy. Přesný opak rčení „po nás potopa“.
Pracuji s výběrovou kávou už pěknou řádku let a těch pár posledních ji dovážím společně s kolegyní z Kolumbie, Indie a Mexika k nám do Evropy. Takže pokud můžu o udržitelnosti někde něco komentovat, je to právě v naší branži. Někde vidím změny pozitivní, směrem k vyšší udržitelnosti. Jinde se zase ta udržitelnost udržet nedala. Pracujeme s lidmi a jejich příběhy – jak v producentských zemích, tak i u nás v Evropě. A rok od roku je to jiné. Všichni se snažíme. Asi nemám ve svém okruhu pracovních partnerů nikoho, kdo by byl vyloženě lhostejný k tomu, co po něm jednou zůstane. Většina se opravdu snaží zanechat buď hezké věci, nebo minimálně skončit svoji cestu s čistým štítem.
Nechci tady opakovat věci, o kterých jste četli už tisíckrát. A ani vám nechci tvrdit, že my pracujeme pouze s udržitelnými farmáři nebo že náš model je ten nejudržitelnější. Není. Nevím. Nemám dostatek informací, abych s klidem mohla říct, co tady po nás zůstane. Jsme jen malým kolečkem v obrovském soukolí kávového průmyslu, který funguje poměrně nezávisle na tom, co děláme nebo neděláme. Takže není jen na nás, co tady pro další generace zůstane. Každý máme svou část odpovědnosti, kterou se snažíme maximálně naplňovat. Nedělám si však iluze o tom, že tady hrají větší roli firmy s mnohem větším dopadem.
Za poslední dobu mě ale pár farmářských projektů velmi oslovilo – a právě ty bych chtěla zmínit a přiblížit vám, čím jsou pro mě udržitelnější než ty ostatní.
První farmou je Hardoor Estate v Indii. Nečekaný začátek? Možná jen proto, že ve výběrové kávě se o indických originech nedoslechnete tak často. Právě zde je ale téma udržitelnosti vnímané citlivěji než jinde. Oproti Latinské Americe se v Indii pěstuje káva už o sto let déle – možná právě proto teď dochází k většímu vyčerpání zdrojů. Zároveň je to země s křehčím ekosystémem, kde se klimatické změny projevují intenzivněji než v dalších originech, které navštěvujeme.
Mukul Mahindra, mladý pěstitel z Hardoor Estate, tuto citlivou linku mezi dnešním využíváním zdrojů a budoucími možnostmi velmi dobře chápe. Jeho farma se stala první oficiálně uznanou „bird-friendly“ farmou v Indii – není to jen certifikát, ale skutečný živý ekosystém. Jak sám říká: „V Hardooru se to snažíme nastavit jako model, který může využívat kdokoli další. Neříkám, že vás to spasí – z akru možná získáte místo tuny jen půltunu arabiky, ale zároveň sklidíte i jiné plodiny, které posílí váš celkový příjem. Ekonomicky je to životaschopný model.“
Nejde mu tedy jen o samotné pěstování. Aby farmy v budoucnosti vůbec existovaly, musí lidé chtít na farmách žít – a to lze jen tehdy, pokud jim tento způsob života bude vynášet. Mukul navíc investoval do solární energie a celou infrastrukturu financoval ze soukromých zdrojů, protože státní podpora pro obnovitelné zdroje v Indii prakticky neexistuje. To je ta opravdová udržitelnost: ekonomická i sociální.
A čím mě dostal? Svou vizí. Je mladý a vlastně by se vůbec nemusel starat o to, co bude po něm. Na takové myšlenky člověk většinou přesedlá s věkem, když pochopí, že tady nebude napořád. Nebo když mu do života přijdou další generace. Ale Mukul evidentně nepotřebuje připomínku toho, jak je důležité zachovávat respekt k ekosystému, do kterého patříme, a jak je důležité nenarušovat jeho jemnou strukturu a schopnost obnovy.
Druhý příběh je z farmy, kterou jsem navštívila teprve před měsícem – a doslova se mi vryla do srdce. Leží v Kolumbii, v jižní části oblasti Huila poblíž vesnice Bruselas. Finca Las Hortensias, na které spolu hospodaří manželský pár Lucelly Áviles a její manžel. Nechci tím urazit spoustu krásných projektů a srdečných rodin, se kterými spolupracujeme. Ale tahle farma je prostě láska – a to díky jejím vlastníkům.
Když se s nimi projdete po farmě – řekněme spíš vyšplháte po strmých svazích – nepřestanou vám vyprávět o každém zasazeném stromku. A to od srdce. Nechlubí se, přirozeně vám představují vše, co na tomhle malém úseku země dokázali. „Sadíme stromy, protože je to přirozené. Vracíme sem, co sem odjakživa patřilo.“
Rozmanitost a propletenost kávovníků se stromy, které do oblasti vždy patřily, vytváří biodiverzitu, ve které se daří fauně i flóře. Výnosnost na hektar je nižší – prostor není jen pro kávu, ale i pro keře, stromy, dokonce i „plevel“. Je tu živo. Více ptáků, hmyzu, půda je živější. Tihle lidé mají „zelené ruce“ a nemusí za tím vidět dalekou budoucnost a velká slova o udržitelnosti. Je to pro ně samozřejmost. A to mě fascinovalo nejvíc.
Nezměním svět, ale tenhle kus půdy změnit můžu.
Vlastní slova Lucelly. Upřímná, přirozená a velmi pravdivá.
Dva přístupy, dva systémy, kde se o udržitelnost snaží. V jednom velmi vědomě, v druhém téměř intuitivně. Oběma děkuji, že jejich záměr je silnější než překážky, se kterými se setkávají. Že si nenechají mluvit do práce a nedají se zlákat vidinou rychlejšího, ale prchavějšího zisku.Protože v obou těchto zemích se stále drasticky odlesňuje a každá snaha o změnu, jakkoliv může zpočátku vypadat malinká, vede k lepší budoucnosti. Dělají svou práci tak, aby je dlouhodobě naplňovala a dávala jejich životu smysl.
Zdroj fotografií Lucelly Áviles: Tereza Prejdová
Zdroj fotografií Mukula Mahindry: archiv Mukula Mahindry
