Barista, mnohonásobný mistr republiky v para atletice, zakladatel nadačního fondu KlaPeto a chráněné dílny Handicap Coffee už pomohl zlepšit život stovkám fyzicky znevýhodněných dětí. Jaroslava Petrouše k pomoci druhým inspiruje jeho vlastní příběh.
„Už čtrnáct let jsem opravdu šťastný. Šťastným mě činí moje milovaná manželka Renata a naše krásné děti, Tereza a Tadeáš,“ vypráví mi Jaroslav. Se svou drahou polovičkou se dal poprvé dohromady ve druhé třídě základní školy. Teď budou slavit pětadvacáté výročí svatby. Sám o sobě prohlásil, že žije šťastný život a jeho rodina ho podporuje ve všem, co dělá. Ne vždy byla však jeho cesta veselá. Jak se Jaroslav dostal ke kávě? Co ho vedlo k založení spolku pro pomoc handicapovaným dětem? A co se skrývá za značkou Handicap Coffee?
Start kávové kariéry
Ke kávě se dostal skrze svou maminku, která pracovala pro společnost Douwe Egberts a v roce 2002 tam synovi pomohla sehnat práci. Jaroslav nastoupil na pozici obchodního zástupce pro oblast gastronomie. O kávě v té době ještě nevěděl vůbec nic.
Skrze svou práci se o rok později dostal na podrobný kávový kurz koordinátora Specialty Coffee Association of Europe, Roberta Travisana. Kurz následovala účast na Mistrovství baristů České republiky. Za pouhé dva dny intenzivních příprav se Jaroslav stihl do kávy tolik ponořit a zamilovat, až nakonec skončil čtvrtý. „Byl to začátek mé baristické kariéry. I můj zaměstnavatel mě v kávě pak začal dost podporovat. V následujícím roce se mi podařilo stát se Baristou roku 2004. Tahle výhra mi otevřela dveře do světa baristů,“ vzpomíná na své kávové začátky.
V roce 2005 se jako reprezentant ČR zúčastnil Mistrovství světa v americkém Seattlu. Před tím ještě odletěl do Kodaně na týdenní soustředění k věhlasnému baristovi Fritzi Stormovi, světovému šampionovi z roku 2002. „Po příletu do Ameriky a absolvování prvních tréninků jsem si takzvaně sednul na zadek, protože úroveň baristů z vyspělých států byla opravdu někde jinde,“ vypráví.
V Seattlu strávil dva týdny a navštívil spousty workshopů. Ačkoliv se v USA setkal se špičkovými baristy, preferuje dnes evropskou kávovou kulturu nad tou americkou. „Mezi mé oblíbené kávové destinace patří Dánsko a v poslední době Německo, které se opravdu neskutečně posunulo,“ dodává rozhodně.
Osudová hra a roky bolesti
Jen pár měsíců po návratu z Ameriky se Jaroslavovi obrátil život naruby. Při paintballové hře nešťastně dopadl do příkopu a v levé noze si utrhl oba menisky, křížové vazy a poškodil si čéšku. Během pár let absolvoval šest operací. Po každé z nich následovalo několikaměsíční léčení.
„Noha se mi vůbec nezlepšovala a postupně jsem začal trpět nepřetržitou bolestí. V roce 2010 jsem už bral asi 25 prášků denně. Jeden z nich byl poslední stupeň před morfinem. Žádné léky však nedokázaly utišit šílenou bolest, kterou jsem nonstop pociťoval.
Přišel dokonce pokus o sebevraždu. Za svůj život vděčím své milované ženě.
Po tomto, díkybohu nezdařeném, pokusu o sebevraždu, začal Jaroslav poprvé uvažovat o odstranění bolestivé končetiny. „Ty roky před amputací byly peklo, jak pro mě, tak pro mou rodinu, která si vším procházela se mnou. Díky atletice jsem poznal spousty amputářů a to mi moc pomohlo k mému rozhodnutí,“ povídá.
Tenkrát ale vůbec nebylo lehké něčeho takového dosáhnout. Jaroslav musel navštívit pět specialistů, kteří měli potvrdit, že amputace je v jeho případě to jediné dobré řešení. Jedna specialistka se k amputaci vyjádřila negativně, což způsobilo značné komplikace. Lékařka, která ho zásobovala léky, ho vyhodnotila jako rizikového pacienta pro fantomové bolesti (bolestivý vjem v amputované části těla, zpravidla v končetině. Pravděpodobně vzniká drážděním nervových drah vedoucích vjemy z chybějící části do mozku, příčina však dosud není známá.) Na základě tohoto označení potom Lékařské konsilium neudělilo souhlas k amputaci.
Pro Jaroslava to znamenalo několik dalších měsíců plných neskutečné bolesti. Noha se mu permanentně třásla a tím se bolest ještě stupňovala. K prvnímu náznaku naděje na zlepšení jeho zoufalé situace došlo až v momentě, kdy mu noha začala hubnout a měnit barvu. Lékař, který ho vyšetřoval, o amputaci rozhodl během několika minut. „Pamatuji si, jak si sedl za stůl, vzal diář a povídá… Tohle je zbytečné trápení. Co děláš za 14 dní? A já mu s úsměvem odpověděl, že přijedu kamkoliv,“ vzpomíná s úsměvem Jaroslav.
Znovu mohl žít naplno
Dva týdny po konzultaci s doktorem Trčkou konečně amputaci absolvoval. „Můj život se obrátil o 180 stupňů. V pozitivním směru. Bolest konečně úplně odezněla a začal jsem znovu naplno žít. Mohl jsem se po dlouhé době pořádně nadechnout.“ V Jaroslavově případě šlo prý o lehkou formu amputace. „Na všechno, co bude následovat, jsem se mohl připravit. V těchto situacích je strašně důležitá hlava a vaše nastavení. Já jsem měl hlavu absolutně čistou a těšil jsem se, až na sobě začnu makat,“ popisuje. S protézou bez opory se naučil chodit za necelých dvacet dní.
Pomoc druhým a vznik KlaPeta
„Myšlenky na pomoc druhým jsem začal mít už v nemocnici. Necelé dva roky po amputaci jsme s kamarádem začali organizovat charitativní výstup na Sněžku. První myšlenka byla, že dáme dohromady skupinku dvaceti lidí, každý přispěje pět set korun a vybranou částku věnujeme nějaké organizaci. Jenže už během pár týdnů akce dostávala jasné kontury a starosta Pece pod Sněžkou mi nabídl neskutečnou podporu, takže náš první výstup v roce 2013 měl nakonec mnohem větší úspěch, než v jaký jsme vůbec doufali. Byl věnovaný čtyřleté Simonce, a nakonec vynesl neskutečných 485 tisíc korun!“ povídá nadšeně Jaroslav.
Prvních dvou výstupů na Sněžku se účastnila také Kateřina Klasnová, bývalá místopředsedkyně poslanecké sněmovny. „Kateřina mě jednou oslovila, jestli bych nechtěl udělat přednášku o životě s handicapem v poslanecké sněmovně a já jsem nabídku přijal. Po dvou letech jsem se rozhodl ukončit spolupráci s organizací, která výstupy na Sněžku zaštiťovala. Vzpomněl jsem si tehdy na Kateřinu a učinil jí nabídku: Pojďme založit společnou organizaci. Měl jsem dvě podmínky – budeme apolitičtí a budeme pracovat bez nároku na honorář. Sešli jsme se a okamžitě jsme si plácli. Vybudovali jsme strukturu a založili nadační fond KlaPeto. Název je složený z našich příjmení – Kla jako Klasnová a Pet jako Petrouš. Přidali jsme o a bylo to,“ vysvětluje.
Jaroslav a Kateřina jsou členy správní rady nadačního fondu. Nemají žádné zaměstnance, nevyplácí nikomu žádnou mzdu a 100 % výtěžku se tak opravdu dostane k handicapovaným dětem.
„V loňském roce jsme vybrali 2,25 milionů korun. Za celou dobu existence KlaPeto se nám podařilo shromáždit přes 15 milionů korun. Dětí, kterým ty peníze pomohly, jsou stovky. Ve dvou lidech je to myslím celkem slušné. Připravit aktuální ročník je dlouhodobá práce. Dát dohromady sponzory, sehnat peníze na výrobu benefičních triček, udržovat kontakt s rodinami, kterým přispíváme. Není toho málo, ale strašně nás to baví a naplňuje,“ povídá Jaroslav.
KlaPeto také organizuje hudební festival v Peci pod Sněžkou. Sehnat vystupující, kteří přistoupí na myšlenku neziskového nadačního fondu a vystoupí bez honoráře je náročné, Jaroslava ani Kateřinu to však nezastaví. Letošní, již 13. ročník, proběhne v sobotu 31. května. Podrobnější informace o akci naleznete na sociálních sítích nebo na webových stránkách.
Také tradice charitativních výstupů na Sněžku se v KlaPetu drží dodnes. Na konci května tohoto roku se půjde pro šestnáctiletou Valinku, která potřebuje peníze na protézu na obě ruce. Pojišťovna jí uznala příspěvek pouze na jednu. Zbytek je tedy na KlaPetu a lidech, kteří chtějí pomoct.
A co káva?
Jaroslav nikdy nezanevřel na kávu, ani v těžkých letech před amputací. Po svém odchodu z Douwe Egberts dostal hned několik pracovních nabídek a rozhodl se pro společnost Makro. Tehdejší generálnxfí ředitel mu nabídl možnost vytvořit pro ně svou vlastní značku kávy a takovou příležitost nemohl odmítnout.
„Z janovské pražírny jsem si nechal poslat několik vzorků a poskládal z nich Rioba Platinum 100% arabiku a Rioba Gold 80/20. Rozhodně se nejednalo o výběrovou kávu, to by ani v rámci velkoobchodu nebylo možné. Ale za kvalitou, a hlavně čerstvostí té kávy jsem si do svého odchodu v roce 2013 stál. Byla to obrovská zkušenost a jsem pyšný na to, co se mi podařilo vybudovat,“ říká s úsměvem.
Káva, která pomáhá
Na rehabilitacích v Kladrubech se Jaroslav seznámil s Martinem Zachem. Martin po nešťastném skoku na lyžích na skokanském můstku skončil na vozíčku. Z obou mužů se brzy stali přátelé.
„Když jsem v roce 2013 pořádal první charitativní výstup na Sněžku, oslovil jsem Martina, jestli by mi nechtěl moderovat mou akci v Peci pod Sněžkou a on souhlasil. Ještě ten rok začal s atletikou v mém klubu v Pardubicích. Začali jsme se potkávat víc my i naše rodiny,“ vzpomíná Jaroslav na začátky přátelství.
V roce 2020 se rozhodli spojit síly a založili spolu chráněnou dílnu Handicap Coffee. „Máme dva druhy kávy, které nesou naše příběhy. Prvním je One leg Edition, to je můj příběh Mistra kávy 2004. Druhá káva je Wheelchair Edition a ta vypráví příběh Martina jakožto Muže roku, kterým se stal v roce 2009,“ vysvětluje Jaroslav.
„Pamatuju si, jak jsem přijel za Martinem domů z pražírny, kde jsem poskládal tyhle dva druhy. Máme 100% arabiku a směs 80/20. Asi jsem to tak vybral z nostalgie na Makro. Samozřejmě jako barista jsem si představoval, že můj příběh ponese právě 100% arabika. Ale Martin mě během jedné věty odzbrojil: Hele, já jsem sice na vozíku, ale jsem stoprocentní. Tobě chybí tak 20 % těla,“ směje se.
Handicap Coffee – káva, která pomáhá. To je heslo, které Jaroslav s Martinem pro svou kávu vybrali. Z každé objednávky pošlou 10 % na transparentní účet NF KlaPeto. K dnešnímu dni je to přes 300 tisíc korun, které díky Handicap Coffee našly to nejlepší využití… pomáhat tam, kde je to třeba.
„V rámci naší chráněné dílny nabízíme společnostem možnost využít náhradního plnění. Takhle ty společnosti vlastně můžou pomáhat dvakrát. Podpoří nás jako handicapované a ještě přispějí 10 % z částky nadačnímu fondu. Z mého pohledu úžasné propojení se skvělou a vždy čerstvě praženou kávou,“ popisuje Jaroslav.
Barista, filantrop, ale i sportovec
Jaroslav Petrouš se od roku 2008 intenzivně věnuje také atletice. Specializuje se na hod diskem. „Dalo by se říct, že se ve světové špičce držím od roku 2009, kdy jsem na svých prvních velkých mezinárodních závodech získal na Světových hrách v Indii stříbrnou medaili,“ říká.
Jaroslav každý rok zahajuje sezónu v únoru v Arabských emirátech. Letos ho čekají dva vrcholy, oba v září. Začne na Světových hrách v Indonésii, kde bude obhajovat zlatou medaili, a odtamtud se vydá rovnou do hlavního města Indie na mistrovství světa.
Momentálně má každý týden pět až šest tréninků. Všechno časově skloubit je náročné, ale s atletikou ještě končit nechce. Se svou kariérou by se chtěl rozloučit za tři roky na Paralympijských hrách v Los Angeles. Jaroslav má ve svém životě spoustu zájmů a pracovních povinností. Nejvíc ze všeho ho naplňuje pomoc handicapovaným dětem.
„Ona to vlastně ani není práce, spíše takové poslání. Není to jen o finančních příspěvcích, ale i o tom, že si s těmi dětmi a jejich rodinami můžu o tom daném handicapu popovídat. Můžu jim poradit, nasměrovat je, seznámit je s životem s handicapem. A můžu mluvit z vlastní zkušenosti. I ti lidé mezi sebou si mohou vyměňovat zkušenosti.“
Vyhrát velký atletický závod a pověsit si medaili na krk je skvělé, ale KlaPetu se to nevyrovná.
Těmito slovy končí Jaroslav náš rozhovor. Jeho příběh je silný a inspirující. Všichni můžeme pomoci a přispět výletem na Sněžku nebo koupí dobré kávy či trikem nebo šátkem s logem Jaroslavova nadačního fondu. I ti, kteří pomáhají, občas potřebují pomoc.
