Upozornění: Tento článek je druhým pokračováním Sedmi záludných otázek o zelené kávě – přednášky z letošního Baristy roku, kterou jsme převedli do písemné formy.

První díl byl zaměřený na paradoxy kávové budoucnosti: chceme stále víc kvalitní a levné kávy.

Otázka 3: Je každý farmář nutně chudý venkovan?

V žádném případě.

Obrázek chudého hubeného farmáře snědé pleti v hlínou zašpiněných povislých hadrech si vybaví snad každý lajk, kdo se o kávu začíná zajímat. Tak to ale nutně vypadat nemusí. Byť má spousta pěstitelů životní situaci diametrálně odlišnou než my v Evropě, často narazíme na pravý opak, ovšem ani ten není nutně pokrytecký.

Velcí producenti jsou mnohdy vnímání jako ti, kdo vykořisťují chudé sběrače, ale pravda je často trochu jiná.

Jedním z nějčastějších problémů je dnes v řadě zemí nedostatek pracovní síly. Pokud se staráte s rodinou o farmu velkou 5 hektarů, jste většinou schopni si těch pár sběračů na sklizeň najmout z řad sousedů nebo si s nimi vzájemně vyjít vstříc. Pokud ale máte produkční plochu 10× větší a potřebujete násobně více sběračů, můžete mít vážné problémy je sehnat. A to i když nabídnete více peněz.

Uveďme si jako extrémní příklad Indii. Tam se očekává, že majitel plantáže zajistí ubytování celé rodině sběrače, a to včetně vody, topiva na vaření a hlavně pokrytí výborným signálem pro bezproblémový přístup k internetu. Spousta Indů, se kterými jsme se v Chicas Industry při cestách na plantáže setkaly, vlastně nechce pracovat – a to ani tehdy, když jim dáte dvakrát víc peněz než na jiné farmě. Indie má totiž jisté socioekonomické výhody pro chudší vrstvu obyvatelstva (záleží však na státu!). Kvůli nim nemají sběrači skoro žádnou motivaci snažit se vydělat a kariérně uspět. (Jakmile si vyděláte víc, než je toto minimum, stát vám přestane platit příspěvky. Stačí vám tedy pracovat dvakrát–třikrát týdně a zbytek mít od státu, než muset makat 5× týdně 8 hodin denně a dosáhnout ve finále na to stejné.) 

Navíc platí: větší farma, silnější a stabilnější firma = větší impact. Velký projekt může jít příkladem menším farmářům a být nositelem mnohem zásadnějších změn. Tedy i těch pozitivních.

Otázka 4: Opravdu už skončil kolonialismus?

Co myslíte vy? 🙂

Na tohle téma narazil už Jamie Strachan na konferenci Wave v brněnské Industře. Evropané mívají ve vztahu s farmáři často výčitky svědomí, které ale místo rozumné komunikace vedou v přístup, který by se dal nazvat „spasitelským komplexem“. Máme potřebu pomáhat, i když nemáme jisté, zda je tato pomoc chtěná nebo potřebná. Farmáře máme stále zafixované jako někoho, koho je potřeba podporovat, pomáhat mu, nastavovat mu podpůrnou berličku. Ano, mnozí farmáři určitě pomoc potřebují. Zde je však podstatná komunikace s nimi. Musíme se jich ptát na to, co potřebují a s čím jim můžeme pomoci. 

Takovým příkladem, kde komunikace funguje, je mezi jednou z kolumbijských farmářek – Anou Glorií Rodriguez – a námi v Chicas Industry. Ana nás sama oslovila, že ke dni matek shání finance na dioptrické brýle pro řadu starších farmářek. Cíleně chtěla projekt zaměřit na ženy, co jsou v domácnosti samy. Zní to jako hrozná prkotina, ale když se zamyslíte nad tím, že si tyto – mnohdy postarší – dámy posílají veškeré informace (včetně aktuální výkupní ceny kávy) po chatech v telefonech, jednodušeji se ošidí o peníze v případě, že na ty částky prostě a jednoduše nevidí. Člověk s věkem mnohdy ztrácí sebevědomí, a tím pádem i určité postavení ve společnosti. Tento projekt nás nadchl a hned jsme poslaly peníze. Samozřejmě, že Chicas nebyli jediní přispěvatelé, ale z více drobnějších příspěvků se lépe skládá celek.

Možná je v tomto ohledu dobré řídit se pravidlem…

„Nedávej rybu, nauč rybařit.“

Mnozí farmáři se tak třeba chopí příležitosti a dotáhnou ji do jiné kvality, kterou už si my neumíme v Evropě tolik představit. Nebuďme samaritáni a nestavme se do této pozice, ale nabízejme možnosti a sdílejme informace.

V příští části se podíváme na informace o kávě, problematiku cuppingového skóre, chaos ve zpracování.